Láska je smysl našeho života a jeho jediný cíl.

Moje myšlenky

Jak se zbavit platonické lásky?

21. dubna 2011 v 20:15 | Simča
love

Dříve jsem neznala recept na tuhle tajemnou sílu a ani dnes nemohu říct, že bych přesně věděla, co je proti ní účinné. Mohu vám jen povědět, jak jsem se z ní "otřepala" já.

Netrvalo to minutu, hodinu, den, měsíc a bohužel ani rok. Byl to vcelku dlouhý proces pomalého zapomnění, kdy jsem se snažila žít svým vlastním životem, na něho nemyslet, zamilovat se do někoho jiného, najít lásku.

Mohu říci, že již se mi to plně povedlo, vlastně už je to trošku delší dobu. Kdybyste mi však dříve řekli, že ho jednou dostanu ze srdce, nevěřila bych vám. Nevěřila jsem totiž sama sobě, že se mi to povede. Samozřejmě jsem na něj nezapomněla úplně, stejně tak nezapomenete na svého nejlepšího kamaráda z dětství, jen jsem lásku k němu dokázala vyhnat z mého srdce. Dnes z ní zbyla jen milá vzpomínka. Již necítím lítost ani jiné pocity, snad jen melancholii, když si na svou platonickou lásku vzpomenu.

Už je to pár let od té doby, co jsem ho naposled spatřila. Zamilovala jsem se do něj postupně a vysnila jsem si ho k obrazu svému. Ve skutečnosti, když nad tím dnes přemýšlím, jsem se zamilovala do někoho, kdo neexistoval. Ačkoliv jsem o něm něco věděla, rozhodně to nebylo dostačující na to, abych ho dočista poznala. Ale teď nejde o mé pocity tehdá, asi je všichni moc dobře znáte, ano, vy, kteří jste trpěli či trpíte platonickou láskou.

Jde o to, že jsem se snažila zbavit tohoto křehkého citu, snažila jsem se na něj nedívat a nemyslet, avšak svému srdci neporučíte, takže občas přeci jen zvítězilo a mě jen trápilo. Tím, že jsem ho viděla poměrně často (téměř každý den), se tohoto citu jednoduše nedalo zbavit. Byl to takový vnitřní boj, který jsem věděla, že nemám šanci vyhrát. Ačkoliv jsem pak potkala jednoho kluka, který byl později mým přítelem, stejně jsem si občas vzpomněla na svou platonickou lásku. Myslela jsem si, že se jí dokážu zbavit, když budu ve vztahu. Na začátku pořád vnitřní boj probíhal, pak jsem ale dospěla k závěru, že jsem se ho zbavila, to jsem se ale šeredně pletla. Když to v mém vztahu začínalo pomalu skřípat a já začala být nespokojená, vracela jsem se v myšlenkách k mé dávné platonické lásce. Nebylo to snad už ani kvůli tomu člověku, jeho tvář se lehce z mysli vytratí, když ho nějakou tu dobu, třeba pár let, nevidíte. Ale jde o ten pocit, který víte, že jste kdysi zažívali a ten se dá poměrně lehce vrátit.

Prostě jsem marně hledala lásku a když se veškerá láska vytratila z mého srdce z neúspěšného vztahu, tak jsem se ji mermomocí snažila získat jinde. Nyní mi to přijde vcelku bláznivé, ale bylo to tak. Také mi připadá dokonce bláhové i to, že jsem se dokázala tak lehce zamilovat a tak těžce se z toho dostávala. Čím je člověk starší, tak svět vnímá jinak, avšak i když jsem teď možná rozumější, se srdcem jde pořád těžce bojovat, naštěstí je nyní plně na mé straně.

Nevím přesně, kdy jsem se své platonické lásky zbavila, vím, že nyní už tu se mnou není. Už nemyslím s láskou na svou platonickou lásku a možná už jsem na ni s láskou nemyslela ani předtím, kdo ví. Vím, že když někdo nyní vysloví jeho jméno, už ve mě nezatrne, ani když hraje jeho oblíbená kapela, nic při těchto písních necítím. Pocity ve mě vyvolává pouze hudba, kterou mám ráda já.

Odpověď na otázku, jak se zbavit platonické lásky, je v několika následujících bodech:
1) Musíte sami chtít
2) Určitě vám pomůže ten nejlepší pomocník - tedy čas, čím méně svou platonickou lásku uvidíte, tím lépe, ačkoliv je to možná náročné a v některých případech to není ani reálné, například když je to váš spolužák či kolega v práci. U spolužáka víte, že škola někdy skončí a vaše cesty se rozejdou, ale u kolegy? Ve stejné práci můžete pracovat třeba celý život.
3) Musíte si najít jinou osůbku, které dáte celé své srdce, či pro začátek alespoň jeho část. S touto osůbkou musíte být šťastní a snažit se ji milovat ze všech sil. V nešťastném vztahu se totiž jen těžce platonické lásky zbavuje.
4) Zkuste rozumně uvažovat a uvědomit si, proč svou platonickou lásku milujete.
5) Vím, že vaše platonická láska samozřejmě nemá žádné chyby. Ale přeci jen, pokud by se naskytla chvíle, kdy růžové brýle odhodíte, zkuste je najít.
6) Snažte se na něj/ni co nejméně myslet, zaměstnávejte sebe i svou mysl jinými činnostmi.
7) Hlavně žijte svým vlastním životem, kterým jste žili do té doby, než jste ho/ji potkali, a neutápějte se v slzách.

Je nás více, co to prožili, proživají a prožívat budou. Nikdy v této situaci nebudete sami a určitě je tu mnoho lidí, kteří si s vámi o tom rádi promluví.

Ještě bych mohla poradit, ať třeba zkusíte psát, já si vymýšlela své vlasntí příběhy, do kterých jsem zasadila hlavní postavy, které s mou platonickou láskou neměly nic společného. Místo abych prožívala svůj život a cítila svou platonickou lásku, pohrávala jsem si s knižními vztahy. Tam dvojici můžete dát dohromady a radovat se z jejich štěstí, či je trápit a utěšovat se tím, že někdo je na tom hůře než vy.

Přeji všem hodně štěstí při zbavování se platonické lásky, pokud se jí však zbavit nechcete, tak si ji řádně vychutnejte ;) Já si svých platonických lásek vážím, řekla bych, že můj život obohatily :)

Melancholie

20. dubna 2011 v 22:34 | Simča
Tak jsem se dnes tak melancholicky podívala zpět a vzpomněla si na to, jak jsem byla "malá", ráda jsem psala, plánovala si, jak až vyrostu, budu psát stále více, nikdy mě to nepřestane bavit. Avšak člověk v některé chvíli ztratí iluze, naděje, chuť a náhle zapomene ... A pak, když je zpět šťastný, je velice těžké si vzpomenout, jelikož tzv. dospělost z vás udělá přeci jen trošku jiného člověka, ačkoliv nechcete. Nové starosti, povinnosti, láska, vědomosti a hlavně zcela nový pohled na svět.
Avšak já jsem si řekla, že přeci jen mě psaní stále baví a ačkoliv možná nemám tolik času, chtěla bych se mu věnovat. Proto cca po roce přicházím s tím, že přeci jen pokračovat budu. :) Snad to někoho potěší a když ne, aspoň se zde vypíšu.

Kam se vytrácí láska?

24. března 2010 v 20:07
Mnoho lidí nad tím asi nepřemýšlí, každý den se ráno probudí, oblečou, nasnídají, odejdou do zaměstnání či školy, vrátí se, poklidí, nají se, přivítají se se svou polovičkou, dětmi či domácím mazlíčkem, usednou si k televizi či PC a pak jdou spát a takhle přibližně stereotypně se opakuje každý jejich den bez toho, aby se snažili něco měnit, či mít nějakou radost života a pořádně si ho užít. Mnoho lidí život spíše jen přežije, než prožije a já se tak strašně bojím, že se jednoho dne probudím, uvědomím si, že jsem již v důchodu, vše mi proklouzlo mezi prsty a už nebude návratu. Lidé chodí po ulici a nevšímají si těch krás, které nám může každý den přinést. Všichni máme jiné priority a někoho takové "malichernosti" prostě nezajímají, takových lidí je mi opravdu líto, ale nic s tím nedělám.
love
Mnoho lidí se se svým životem smíří, přece jen je mnohem snesitelnější než před pár lety, kdy byly války, či lidé po celý den pracovali na poli. Dnes je to opravdu lepší, ale mnoho z nás si neuvědomuje, že by to mohlo být ještě krásnější. Myslím, že je více způsobů, jak si život přeci jen zpříjemnit a samozřejmě já jsem zastáncem toho, o čem je tenhle blog :) - pravé lásky. Někdy mi přijde vcelku roztomilé pozorovat páry na ulici, v autobuse atd., láska na začátku je tak pěkná a je to opravdu k pousmání jak hodně a zamilovaně se k sobě lidé mohou chovat, horší už je pohled na takové manžele po dvaceti letech, to mi někdy začíná být vcelku smutno, co vidím jak u některých částí mé rodiny, tak i mých přátel. Jak dospělí (i když já mezi dospělé také patřím, ale nevím, jak jinak to nazývat) si na sebe prostě zvyknou a po dvaceti letech se z jejich vztahu vytratí veškerá romantika, až je mi z toho smutno. Musí to takhle vždy skončit? Ráda bych někde našla výjimku, která se k sobě i po mnoha letech chová jako čerstvě zamilovaný pár. Jak z vlastní zkušenosti, tak ze zkušenosti přátel mohu říci, že zamilovanost opravdu časem vyprchává, v některých případech mi ani nepřišlo, že by kdy nějaká byla, avšak je to můj subjektivní názor, jelikož každý pár se může k sobě chovat jinak v soukromí a jinak na veřejnosti.
Nejsem slepá, takže vidím, jak si lidé ubližují a navzájem se podvádí, až je mi z toho někdy zle. Naštěstí přeci jen existují ti, pro které slovo nevěra v jejich slovníku nemá místo, takže mě to vcelku uklidňuje.
Mnoho lidí tvrdí, že miluje, avšak pak svým chováním dokazují pravý opak, či naopak nedokazují nic. Avšak milovat neznamená, jen s tím druhým být, znamená to i cítit a žít životem toho druhého a chtít pro něj udělat vše. Avšak mnoho z nás si na toho druhého prostě zvykne a počáteční myšlenka na to, že by mu snesl modré z nebe, brzy vymizí.
A tak se pomalu vytrácí láska. Lidé si pak ubližují, začnou se zajímat o jiné věci, jelikož láska již není jejich prioritou a občas zapomenou, že vůbec k někomu patří a někdo touží po jejich vřelém citu, kterého se však mnohdy nedočká.
Kdo tvrdí, že miluje, by podle mě neměl být většinu času smutný (pokud se jedná o lásku opětovanou) či v neutrální náladě, měl by se radovat z toho, co ostatní jen marně hledají a ne si toho nevážit. Avšak těžce se to vysvětluje někomu, pro koho láska znamená jen pouhá slova a slovo milovat je pro něj synonymem k slovu vztah…
Kam se vytrácí láska? Ukládá se někde hluboko v našem srdci a čeká na správnou chvíli, kdy by mohla znovu propuknout a vyplout na povrch v celé své kráse… Ono se tak opravdu ve většině případů stane, bohužel však také mnohokrát s jiným člověkem. Jedna láska se vytratí a nová se zrodí, a tak funguje řád světa. Horší už však je, když se stará láska vytratí a již nikdy naše srdce znovu nevzplane…

Sebevražda kvůli nešťastné lásce

16. prosince 2009 v 23:45
Pro začátek článku musím říci, že tohle je něco, by mě nikdy nenapadlo udělat, takže možná nemám právo o tom psát, ale přeci jen si troufnu.
Snad každému člověku někdy někdo zlomí srdce, či prostě každý si prošel trablemi s láskou, je to přirozené, je to lidské, bolí to a všichni se tomu chtějí vyhnout, jelikož to způsobí hodně problémů. Člověk se nemůže soustředit, neustále pláče, je mu nanic, nic se mu nechce dělat, jídlo nechutná tak jak dřív, všechno je zbytečné a čas je náš nepřítel, jelikož se až nepříjemně vleče. Srdce bolí, náladu nám nic nezlepší a ty nejčernější myšlenky se začnou vkrádat do naší mysli. Někteří lidé jsou silnější než jiní, takže na to ani nepomyslí, či mají svůj život příliš rádi než cokoliv jiného, jiní berou lásku jen jako hru, takže zlomené srdce pro ně není tak zrádné jako pro jiné. Avšak jsou tu slabší osobnosti, někdy ani netuší, že mohou být slabé, celý život si připadají silné a taky jsou a najednou je láska nečekaně srazí na kolena.
Život je v některých chvílích pěkně zapeklitý a člověk by si přál navěky usnout, ale věřte mi, nikdy nestojí za to zemřít kvůli lásce, která o nás nestojí či nás zradila.
Pokud vás ta osoba nemiluje, proč byste vy měli opustit tento krásný svět? Vy ho opustíte, ale on tu bude dál a bude si užívat jeho krásy.
Říkáte si, že když vás nemiluje on/a, není nikdo jiný, kdo by vás miloval, to se pletete, je spoustu ztracených duší jako vy, co by dali vše jen za trochu lásky. Možná máte problémy i jinde, než jen v osobním životě, ale vše se dá časem vyřešit. Lidé jen kvůli své rozmlsanosti zbytečně maří své životy. Vezměte si takové děti v chudých zemích, nikdy nepoznali ten přepych co naše generace a nikdy nepoznají a jsou spokojení s tím, co mají a rozhodně nepřemýšlí nad sebevraždou. Je to sice úplně jiný svět, ale záleží na tom?
Jen naprostý hlupák by zahodil to nejcennější, co mu bylo dáno, svůj život. Jelikož to je něco, co když zahodíme, už se nám nikdy nevrátí zpět.
Na tomto světě už chodilo mnoho nešťastně zamilovaných lidí, jen se podívejte ostatním do očí a zeptejte se jich na nešťastné lásky, určitě každý v srdci skrývá nějaký ten příběh, který mu zanechal rýhy na duši. Avšak lidé to skrývají za maskami a snaží se být silnými.

KVŮLI NIKOMU NESTOJÍ ZA TO SE ZABÍT (něco jiného je tedy obětovat svůj život pro záchranu milované osoby, tohle je úplně jiný případ)

Zkuste se nad tím zamyslet, zkuste vnímat každý okamžik, zkuste vnímat věci jinak než ostatní. Není to krása? Nejen láska dělá náš život nádherným a kouzelným, ona je jen tou třešničkou na dortu, ačkoliv bez ní dort není úplný, přesto však zatraceně sladký.

Pokuste se někdy vnímat krásy světa jinak než ostatní lidé. Popřemýšlejte i nad hrůzami, které jsou na světě a vám se zatím vyhnuli, hledejte klady - jste zdraví vy i vaše rodina, můžete studovat a dělat spoustu aktivit, prostě skoro vše, co vás jen napadne.
VAŽTE SI ŽIVOTA, JELIKOŽ DALŠÍ ŠANCI JIŽ NEDOSTANETE!

Co je to láska?

20. července 2009 v 18:49

Když jsem byla malá, snad jako každá dívka, jsem četla dívčí románky o té nekonečné a krásné lásce, v noci jsem o tom snila a představovala si, jaké to asi bude. Byla jsem snílek a romantik a zůstalo mi to až do teď :) Věřím v to, že někde na světě s tou pravou osobou pro každého může být láska jako z románu.



Co je to láska?

1. Láska je, když se procházíte ruku v ruce při svitu měsíce a cítíme TEN pocit.
2. Láska je pocit, který se nedá vyjádřit slovy, ač to zkoušelo již mnoho básníků a spisovatelů, nikdo to neuměl vyjádřit tak, jak to člověk může cítit. (Každý totiž miluje a je milován jinak, není na světě stejná láska).
3. Láska jsou motýlci v bříšku.
4. Láska je dobrá nálada a pocit štěstí, i když se vám zrovna nedaří ve škole či v jiných věcech.
5. Láska je, když na tu milovanou osobu stále myslíte a nemůžete ji dostat z hlavy (a samozřejmě ani nechcete).
6. Když opravdu milujete, špatná nálada je ta tam, když jste s milovanou osobou.
7. Láska je pocit nekonečného štěstí
8. Láska znamená dělat spolu ty nejbláznivější věci, jaké si jen dokážete představit, a přesto vám to nebude připadat tak šílené, ale roztomilé.
9. Láska je velký dar sám o sobě, ale také dárky tomu druhému pro potěšení - třeba takový kamínek, který někde seberete po cestě a donesete ho tomu druhému na důkaz, že jste se na něj prostě těšili a vzpomněli jste si na něj.
10. Láska je, když vám splašeně buší srdce při pohledu na toho druhého a podlamují se vám kolena.
11. Láska je, když objímáte milovanou osobu a zapomenete na celý zbytek světa.
12. Láska nikam nespěchá a užívá si každý okamžik.
13. Láska je, když vám každá maličkost na tom druhém připadá naprosto důležitá a snažíte se to všechno zapamatovat (ne protože musíte, ale protože přímo šíleně chcete :))
14. Láska je, když vám záleží hlavně na štěstí toho druhého.
15. Láska je, když poslední myšlenky před upadnutím do spánku patří jemu/jí.
16. Láska je, když první myšlenka po probuzení je na něj/ni.
17. Láska je, když tolerujete chyby toho druhého a uděláte z nich přednosti.
18. Láska je, když milujete celým srdcem.
19. Láska je, když si toho druhého vážíte, zbožňujete ho a položili byste za něj svůj život.
20. Láska je, když zůstanete vzhůru jen proto, abyste viděli toho druhého spát.
21. Láska je, když se vzbudíte dříve, jen abyste se mohli dívat na spící tvář milované osoby.
22. Láska je, když dáte přednost svému partnerovi před celým světem, protože on je pro vás tou nejdůležitější osobou.
23. Láska je, když kolem vás projde miliony dívek/kluků, avšak vy máte oči jen pro tu jednu osůbku.
24. Láska je, když znáte svého partnera lépe než sebe :)
25. Láska neznamená, že musíte mít stejné koníčky, ale je to když koníčky toho druhého najednou milujete, ač jste je předtím neměli v oblibě.
26. Láska znamená naprostou otevřenost - říkat si vždy a všechno, no secret :)
27. Láska je tehdy, když se snažíte být s milovanou osobou každou možnou chvilku.
28. Láska znamená překonávat spolu překážky a nástrahy života.
29. Láska je, když si neumíte představit žít život s někým jiným, jen s ním/ní.
30. K lásce nepatří slzy, a když už mají přijít, tak jen slzy štěstí.

Láska je, byla a vždy bude....

Můj malý růžový svět

26. května 2009 v 17:02
Žiju ve svém malém růžovém světě a jakákoliv nemilá skutečnost, či jen zákeřná myšlenka, která se ho pokusí narušit, může být tou osudnou. Tou, které se povede celý růžový svět zbortit. Ale já to tak nechci, já v něj věřím a snad někde v jiné dimenzi on existuje. Snad tady na této planetě pro něj není místo a nebo je? Avšak kde? Jen v mých myšlenkách?
Proč se bortí dětské ideály a dětské představy? Proč nic není jako dřív a tak jako sklenice, která dopadne na zem, se roztříští i naše sny? Jako padlé hvězdy i sny klesají tak rychle k zemi, jak rychle nabyly svou krásu a záři.
Překvapivě v mém malém růžovém světě je vše dokonalé, ano, mám na očích růžové brýle, ale mám je nakřivo, jako již jiní. Takže občas zahlédnu nějakou tu hrůznou skutečnost a růžové sny se stávají temnějšími. Ne, bráním se všemu zlému, bráním se stereotypu a rozplývání ideálů, ale člověk nemůže proti tomu bojovat donekonečna.
Že je to normální - to, co se dnes děje? Co je to normální? To, že je něco časté, přeci ještě neznamená, že je to normální a správné, já věřím v lepší zítřky a v pravou lásku. Věřím v to, že i ten nejtajnější dětský sen, ač se může zdát být malicherným či hloupým, se může stát skuteností. Tím pádem se mohou plnit i ty sny dívčí a chlapecké, či ty dospělácké. Vše přeci může být skutečností, nebo se jí to aspoň blížit, však nesmíme chtít mnoho, to, že někdo touží po velkém domu, autu, tučném balíčku peněz, to vše se může stát skutečným, stačí na to jen snaha a kapička (či dvě) štěstí, ale je to to, co nás učiní šťastnými? Snad jen některé z nás...
Ani kdybych měla luxusní vilu s bazéném, na kontě miliony, v garáži nablýskané auta a motorky a bydlela někde na Floridě, stejně by mě to neudělalo maximálně šťastnou, takhle totiž nevypadá můj malý růžový svět.
A ptáte: "Jak tedy vypadá?"
Je bláhový, to vám povím, neuvěřitelný a hlavně tak nereálný. Ale přesto žiju ve svém růžovém světě, mám na očích růžové brýle, avšak již mi sklouzávají a vidím, že jednoho dne mi dočista spadnou a on se rozplyne...

Radí se dobře, koná se hůře

14. června 2007 v 21:11 | Simča
Ano, jak lehké je druhému radit. Jen tak říci: "Prostě za ní/m jdi! Dělej!" Jak lehce druhým dodáváme odvahu a říkáme jim, ať udělají první krok.
Jak lehce ...
Jenže sami tu odvahu nemáme a i když v té situaci říkáme: "To já bych ...," tak stejně víme, že to já bych ... nic takového neudělal/a!
Vždyť radit je tak lehké, já sama rady rozdávám tuze ráda, ale jakmile já jsem ta, která má konat, či ta, která potřebuje radu, už jsem na vážkách a to, co jinak říkám druhým, že bych bez mrknutí oka udělala, v té situaci prostě udělat nedokáži.
Usměj se na něj(ni)! Jdi za ním(ní)! Napiš mu(jí)!
Někteří lidé radí, protože chtějí druhým pomoci a i když sami ví, že něco takového by neudělali, tak když k tomu dokopou někoho druhého, když někomu jinému pomohou, mají pak lepší pocit.
Jiní lidé radí proto, že si myslí, že oni sami jsou ti nejchytřejší na světě a jejich rady jsou nejdokonalejší, od takových lidí si radši radit nedejte! Já sama si myslím, že mé rady, ehm, jaképak rady, prostě to, co říkám, já sama bych kolikrát neudělala, i když jedná se o to v jaké situaci. Mé rady, pokud se to tedy dá nazvat, nejsou vůbec dokonalé. Ale když mně se radí tak dobře. A myslím že nejen mně!
Když tak nad tím přemýšlím, rady můžou být i experimenty, někomu nějak poradíme a on to opravdu udělá a my pak třeba máme odvahu to také udělat, když už jsme to viděli u někoho jiného a ono to vyšlo.
A má vůbec nějaký člověk někomu právo radit v lásce?

Hledání něčeho, co už jste dávno našli

8. června 2007 v 22:48 | Simča
Člověk někdy něco hledá, nemyslím tím teď movité věci, ale spíše pocity, někteří z vás hledají lásku, ale stále ji nemohou najít. Nedaří se jim nalézt tu osobu opačného pohlaví, se kterou by se mohli stát šťastným párem. Lidé někdy hledají a pořád nic, jenže mnoho z nich si už ani neuvědomuje, že někoho takového už dávno má, jenže si toho zatím vůbec nevšimli a nějak to přehlíželi a nevnímali. Stále dokola bloudí v bludných kruzích, chodí ulicemi, městy, hledají a hledají. Ale stále nic nenachází, pak se vrátí domů s prázdnou, jenže přitom tu je někdo v jejich blízkém okolí, který by jejich lásku opětoval. Lidé jsou ale slepí a nehledají na místech, na kterých by správně hledat měli, ale hledají úplně jinde. Tam, kde se ani žádná láska najít nedá a když už ano, tak rozhodně ne ta pravá. Proč dívka, co nemá rád rock a nechce žádného rockera, chodí hledat do rockových klubů, stejně tak proč dívka, co nemá ráda taneční hudbu a nechce žádného "diskouše", chodí na disko? Ale na druhou stranu, nic není takové, jak se zdá, ani v rockových klubech nejsou samí rockeři, stejně tak na diskotékách "diskouši", dají se tam najít i lidé, kterým tento druh hudby a života třeba vůbec nevyhovuje, ale dotáhli je tam přátelé či jiné okolnosti. Lidé nejsou takoví, jak se na první pohled zdají.
Vy pořád hledáte a hledáte a přitom už toho klidně můžete nechat, vlastně jste s hledáním ani nemuseli začínat, když ta osoba byla pořád tak blízko, jenže vy jste si jí nevšímali, ani vás to nenapadlo, že zrovna ON by mohl být ten, do kterého se zamilujete a s kým by vám bylo líp než s kýmkoliv jiným. Náš zorný úhel se obracel na všechny strany, jen ne na tu osobu a ta zatím jen seděla v koutě a čekala. Odmítala další lásky a čekala. Jenže, co když se ta druhá osoba nikdy nedočká?
Pak jednou přijdete domů celí radostní a všem se svěříte: "Našla jsem HO." Ale zdání klame, možná jste našli někoho, ale rozhodně ne NĚJ, ten někdo je totiž pořád v tom koutě a teď už se jen smutně kouká. Snad i vám naznačil, že nemusíte hledat, že je to zbytečnost a že on by vám byl ochotný dát celé srdce, jenže vy jste nevnímali, s tou svou zaslepeností. Ono ne nadarmo se říká: Láska je slepá, i když to platí v úplně jiných případech a v tomto je to trošku nevhodné přirovnání.
Dáváte své srdce jiným, jenže pořád to není ono, zdá se, že nikdy nenajdete toho pravého, ale pokud si víc budete všímat svého blízkého okolí, najednou se může jednoho krásného dne stát, že vám to konečně dojde, otevřete své oči a všimnete si NĚJ! Od té doby se vše změní ... Už totiž nemusíte hledat to, co už jste dávno našli(měli)!

Neposlušné srdce

7. května 2007 v 22:57 | Simča
Pro člověka by bylo mnohem lehčí, kdyby jeho srdce bylo jako pes, je to trochu zvláštní přirovnání, ale když se nad tím tak člověk zamyslí, tak trefné. Tedy jen v některých ohledech. Hlavně tedy v tom, že když je pes vycvičený, poručíme mu: "Sedni!" A on bez zbytečných řečí (v jeho případě štěkání a slintání) poslechne. U srdce je ale ten problém, že mu nemůžeme poručit: "Odmiluj se!" V tomto případě nás naše srdce vůbec neposlouchá, v mnoha případech se nám vysměje a jako naschvál se do dané osoby, od které se chceme odmilovat, zamiluje ještě víc. Když nás neposlechne pes a udělá něco překvapivého, je to spíše k smíchu, ale když nás neposlechne srdce, je to nejen ku zlosti, ale hlavně k pláči!
Občas se srdce umoudří a řekne: "No tak dobře, na chvíli dovolím, aby si myslel, že jeho láska zmizela, ale jen na chvilku." Člověk si pak opravdu myslí, že je vyléčen z té hrozné nemoci a raduje se ze života. Ale naše srdce už toho pak zase má dost, té přehnané radosti, znovu vše vrátí ke starému a člověk se ať chce, nebo nechce, znovu trápí.
Srdce kolikrát vyvádí více než rozzuřený pes, či hravé štěně. Naše srdce zběsile bije ve chvílích, kdy to nejmíň očekáváme a potřebujeme, zradí nás na tom nejzákeřnějším místě. Prý mozek řídí celé tělo, ale není to spíše srdce kdo ho ovládá? Srdce ovládá naše emoce, dokáže roztřepat kolena, kvůli srdci nám vyschne v krku, začneme koktat, či vůbec nemůžeme mluvit. Kvůli nešťastné lásce (srdce) se trápíme více, než když zblbneme písemku či nějakou důležitou práci (mozek).
A jestli si myslíte, že jste vaše srdce vycvičili, jste na velkém omylu, protože ono samo dříve či později ukáže, kdo je tu pánem. Že to nejste vy, ale ono! Tak pozor na něj, jelikož je moc zrádné a zákeřné! Ale hlavně neposlušné. Ale abych mu jen nekřivdila, občas dokáže i moc krásné divy ;)

Zamyšlení nad citátem 3 - Hudba

9. dubna 2007 v 0:01 | Simča
Hudba někdy dokáže nahradit slzy.
S tímhle citátem souhlasím. Spíše bych ho sice trochu poupravila na Hudba dokáže zahnat slzy, ale i ta původní verze je pravdivá. Už kolikrát mi hudba pomohla v těžkých chvílích, kdy jsem měla slzičky na krajíčku, kdy jsem byla na dně a říkala jsem si, že náladu už mi neokáže nic a nikdo zlepšit, rozveselila mě, dodala mi odvahu, naději. Díky hudbě se necítím tak sama.
Kolikrát se vám stalo, že jste měli náladu pod bodem mrazu, nic nepůsobilo na její zlepšení a náhle, zapnuli jste si písničky, svou oblíbenou, a vida, ta nálada začala kupodivu stoupat. Zahnala vaši špatnou náladu, nevrlost, rozzuřenost, na chvíli dokonce zahnala i veškeré starosti, nešťastná lásky, zlomená srdce. Díky hudbě jste se ocitli v jiném světě. Ve světě, kde je to dokonalé a podle vašeho vlastního obrazu. Ve světě, kde vítr odvál všechny vaše problémy.
Hudba dokáže v některých chvílích hodně pomoci bolavému srdci, jde o to vybrat si ale na léčení svého srdce tu správnou písničku/y. Jestliže si zapnete něco hodně depresivního a smutného, pak nechtějte, aby vám hudba pomohla, spíše to zhorší. Musíte si pustit něco veselého, co máte rádi, co vám vykouzlí úsměv na tváři. Něco optimistického. Takových písniček je spousta, ale na každého platí něco jiného. Písnička, která jinému vykouzlí úsměv na tváři, druhého může dohnat k slzám!
K hudbě můžete také přidat tanec, zkuste si jen tak pro zábavu zatancovat. Vžijte se do hudby a také do tance, třeba vám to aspoň trochu pomůže. Neříkám, že moc. Ale i když vám to pomůže jen trošičku, stálo to za to.
Hudba je lék. Ale na každého neplatí a nepůsobí. Hudba je v těch nejtěžších chvílích váš nejlepší a nejvěrnější přítel. Hudba je váš druhý svět a život. Hudba dokáže nahradit slzy, dokáže je také ale i vyvolat.

Volné srdce

5. dubna 2007 v 22:08 | Simča
Člověk si myslí, že se mu někdo líbí, že někoho má dokonce možná i rád! Jenže za jeden den se vše změní, člověk rázem zjistí, že ten někdo byl velký omyl a vůbec ho/ji nemá rád, bylo to jen zaslepení, několik měsíců (u někoho let) má člověk růžové brýle a teď si je na jeden den sundá a zjistí, že ON/ONA za to fakt nestojí, že jsou na světě přece jen i jiní - lepší!
Člověku pak dojde, jaký kus života, kolik času promarnil jen kvůli té osobě, kvůli osobě, která si to nezasložila, která neměla právo ani na kousek naší lásky, a přesto jí měla více, než bychom si byli ochotni přiznat.
Kolik jiných lásek jsme kvůli ní promarnily. Kolik bezesných nocí, kolik slz a trápení. Kolik našich špatných nálad. Kolik ...
Je to tak hrozné a šokující zjištění. Proč? Proč jsem se vlastně zamiloval/a do něj/ní? Proč? Vždyť za to nestál/a, nestál/a ani za jedinou moji slzu, ani za jedinou myšlenku, a přeci jsem na něj/ni musel/a myslet ve dne a v noci.
Musela jsem na něj/ni myslet i ve chvíli, kdy jsem byla pevně rozhodnutá, že to, co k té osobě cítím, není láska, že to trápení za to nestojí, že ta osoba pro mě nic neznamená. Musela jsem na tu osobu myslet stále. Nemohl/a jsem se na nic soustředit, nic mě nebavilo, nemohl/a jsem se radovat. Nemohl/a jsem kvůli ní jíst, pít ... žít!
Ale teď, teď už je to všechno za mnou, definitivně, udělal/a jsem za tím tečku. Opravdu. Teď už to vím, teď už to myslím vážně nejen já, ale i mé srdce, teď už jsem z toho venku, už žádné trápení, pláč a špatná náladu. Už NE! Nyní je mé srdce konečně volné, nyní je pryč ta nesmyslná láska k TOBĚ!!

Mám všechno, ale přesto mi něco chybí ...

30. března 2007 v 16:48 | Simča
Máte ten pocit, že vlastně nemáte důvod být nešťastní, ve škole to jde, či máte dobré výsledky, vaše rodina stejně jako vy je zdravá, máte kamarády, na které se můžete obrátit, ani peníze vám nechybí, nemůžete si přeci na nic stěžovat, mohl by z vás být nejšťastnější člověk na světě, pokud nejste nějak nároční, tohle málo + ještě něco dalšího vám stačí k radosti. Někteří by vám mohli závidět a říkat, že máte vše, ale to není pravda! Něco tu chybí? Ale co? Odpověď je lehká. Osoba, která by vás milovala! Že vás mají rádi rodiče? Ale jejich láska se nedá srovnávat s tou, kterou potřebujete. Partnerskou lásku totiž nedokáže nahradit nikdo!
A tak i když svítí sluníčko, venku je nádherně, i když se máte mít dobře, vstali jste z postele pravou nohou, ve škole, či v práci se vám vedlo dobře, je víkend, nebo prostě máte volno, nemáte žádné starosti a tak, stejně se cítíte jakoby vás něco trápilo a chodíte jako tělo bez duše, ostatní nechápou, proč jste smutní. Proč? Vždyť k tomu nemáš důvod, ty trdlo, ale vy sami víte, že k tomu důvod máte a sakra dobrý!
Chcete být sami, potřebujete si všechno promyslet. Ale co promyslet? Spíše se jen tak zahrabat do svých myšlenek. Raději jste zahrabaní ve svém pokoji, kamarádi vás nemůžou vytáhnout ven a když už se jim to povede, falešně se usmíváte. Nebo ven jdete a rádi, jelikož se chcete odreagovat, snad se to i podaří, jenže po té to znovu nastane. Nejde se toho pocitu jen tak zbavit. On to ani není tak pocit, jako chybějící část srdce, někde jste ji ztratili, ani nevíte kdy a kde, ale teď ji nemůžete najít.
Jdete se projít do města, ostatní se usmívají, všude kolem vás jsou zamilované páry a vám je smutno, proč zrovna vy jste zrovna sám/a. Proč? Copak si to zasloužím? Vždyť já taky potřebuji lásku! Je mi tak smutno, chce se mi plakat. Potřebuji pohlazení, něžné slůvko. Prostě potřebuji osobu, která by mě milovala, ale hlavně: kterou bych miloval/a! To je přeci to nejdůležitější. Co jsme v životě bez lásky, máme vůbec důvod se radovat? Máme důvod žít? Ostatní nás nechápou, mají své lásky, říkají nám, ať nejsme smutní, že se brzy někdo najde, ale brzy, co to je za pojem, my nechceme už čekat, chceme jen, aby nás někdo miloval! Ale ne brzy, ale teď!
Všichni si vykládají jen o svých partnerech a vy k tomu nemáte co říct. Jen smutně sedíte v koutě a posloucháte, co ostatní říkají a trhá vám to srdce. Je to hrozný pocit.
Vaše nálada je v jednu chvíli skvělá, něco se vám povedlo, ale pak si uvědomíte, že nemáte lásku a už zase lítáte v té podivné melancholii.
Nebo když někoho milujete a víte, že jen ho/ji chcete, jenže z nějakého důvodu ho/ji prsotě nemůžete mít. Ostatní vám radí zapomeň na něj/ni, nestojí za to, však je milion dalších, tak pojď se bavit. Jenže vy neděláte nic jiného, než pořád myslíte na něj/ni, zdá se vám o něm/ní, nemůžete se na nic soustředit a přejete si jen jediné, zase ho/ji vidět.
I když je kolem vás mnoho lidí, připadáte si sami. Protože vaše srdce to tak cítí. Lidské srdce bez lásky, jak prázdné to místo a opuštěné, někdy by k malinkému štěstí stačilo jen někoho milovat, i když on by vám třeba ten cit hned neopětoval, na chvilku by to stačilo. Jenže když nemilujete nikoho?!
Ta tíživá samota, nikdo vás nechápe, nerozumí, jste divní ... Ne, nejste, hodně lidí se tak cítí. Jen o tom někteří neradi mluví. Je to totiž bolestivé mluvit o takové věci. Mluvit o tom, že vám už delší dobu chybí láska.
Zde ale nejde o to jen s někým chodit, to není tak těžké, ale chodit s někým, koho opravdu milujete a kdo miluje vás, najít někoho takového už je mnohem těžší!
Samozřejmě taková láska nevznikne za jednu sekundu, od pohledu, lásek na první pohled je málo, i když přeci jen existují. Taková láska se buduje až časem, ale když tu na obzoru není žádný takový člověk, do kterého byste se dokázali zamilovat a on do vás, tak ... co v této situaci dělat? Co je totiž svět bez lásky?

Když zjistíte, že není naděje …

30. března 2007 v 16:37 | Simča
To je tak, každý den jste potkávali kluka, nebo každý týden, no prostě to vypadalo v jednu dobu, že se mu líbíte, jenže z jiného úhlu to tak nevypadalo, jeden den ano, druhý ne, nevěděli jste, co si myslet. Jestli se mu fakt líbíte a on jeden den vysílá signály, druhý den si vás vůbec nevšímá, jakoby jste neexistovali a spíše dělá opak a vypadá to tak, že nemá zájem. Tohle se pořád střídá. Říkáte si, že jste naivní, že to, co dělá a vypadá to, jakože se mu líbíte, to si namlouváte, ale na druhou stranu. Vůbec se v něm nevyznáte. On se vám líbí, ale přece neuděláte první krok, když si nejste ničím jista. Jenže ten kluk ho také neudělá a jeho chování je pořád tak "zvláštní"
No a jeden den se ho rozhodnete pozorovat, potajmu a zjistíte tu krutou skutečnost. On o vás nestojí, čím víc ho pozorujete, tím víc to zjišťujete a najednou víte, že tam to všechno byly jen náhody, náhody, které s vámi neměli nic společného. On snad ani netuší o vaší existenci a pokud ano, tak je mu upřímně jedno, jestli je ve vaší blízkosti nebo ne, schválně ji nevyhledává, to jen náhoda či okolnosti.
Nebo všechno nasvědčovalo tomu, že se mu líbíte a najednou jednoho "nádherného" dne BUM a zjistíte, že dotyčný má holku (nebo to aspoň tak vypadá) :(
Najednou si věci vysvětlujete takto:
- To, že je na stejném místě jako vy, neznamená, že o vás stojí, vždyť on určitě ani nevěděl, že tu budete.
- To, že se na vás dívá, neznamená, že se mu líbíte, vždyť on se nedívá na vás, ale skrz vás, nebo se jen tak rozhlíží po okolí.
- To, že si vedle vás sedl, neznamená, že se mu líbíte, jen tam prostě bylo volné místo.
- To, že vám dal přednost ve dveřích, neznamená, že se mu líbíte, jen je prostě slušně vychovaný.
- To, že najednou zpomalil, když vy jdete za ním, neznamená, že ví, že za ním jdete a zpomalil proto, že doufám, že ho předběhnete a on na vás uvidí.
- To, že sedí/stojí, za vámi, neznamená, že se mu líbíte a chce si vás prohlédnout.
- To, že poslouchá, co si vykládáte s kamarádkou, neznamená, že se mu líbíte, buď mluvíte moc nahlas, nebo je to jen zajímavé, či chce vědět, co si holky povídají. Možná ani neposlouchá a jen to tak vypadá …
- To, že vám pomohl s taškou, či s čímkoli jiným, neznamená, že se mu líbíte, jen je slušně vychovaný.
Vždy si věci jde vysvětlovat ze dvou úhlů, ti, co mají naději si je vysvětlují z té kladné stránky, ti, co už ji ztrácí, či ztratili, si je vysvětlují takto, nebo podobně. Či si to raději nijak nevysvětlují, jelikož zjištění je někdy opravdu bolestivé.
Naděje je krásná věc, ale také je to docela tvrdé, když zjistíte, že vlastně po celou tu dobu žádná naděje nebyla.
A jestliže zjistíte, že není naděje, tak co vám potom zbývá? Když už ne naděje, tak co? Když ztratíte naději, ztratíte ten ohníček. Když ztratíte naději, ztratíte víc, než si myslíte ...

Opravdu stydlivá! Když chybí sebevědomí ...

29. března 2007 v 20:28 | Simča
Promiň, jsem tak stydlivá, že se skoro na tebe ani nedokážu podívat, nedokážu se podívat do tvých očí, nedokážu ti svým úsměvem říci to, že se mi líbíš, raději se podívám jinam, kdykoliv kolem mě projdeš, dělám, že tě nevidím a úplně tě přehlížím, snažím se vyhnout tomu, abych se na tebe byť jen koutkem oka podívala! Proč? Protože jsem fakt stydlivá!
Ale kam s touhle stydlivostí dojdu? Řekněme, že i já se tobě líbím a ty čekáš jen na podmět ode mě, abys sebral odvahu a oslovil mě, ale když já ti nevěnuji ani jediný pohled, co si potom máš myslet? Asi jedině to, že o tebe vůbec nestojím, jsi pro mě vzduch, totálně nezajímavý kluk, zatím jsem si tě nevšimla, ale to není pravda, všimla jsem si tě snad dřív, než ty mě! Jenže … stydlivost mi brání!
Hrůza co? Poznáváte se v tom někdo aspoň trochu? Chovali jste se tak někdy? Jestli ano, myslíte si, že je to správné? Je opravdu směšné, že některé holky píši do časopisů a různě na internetu třeba na zpovědnici, že neví, jak svého miláčka sbalit a že chtějí od ostatních rady. Já myslím, že nejlepší je se na něj dívat a později i usmát, tím se přece nic nezkazí, já vím, já mám co říkat, když sama jsem moc odvahy nepobrala, ale ne, já nejsem stydlivá, jen ta odvaha mi chybí, jak to bývá, na kom mi pořádně nezáleží, na toho se klidně usměji jak měsíček, i kdyby to byl ten největší krasavec v okolí, ale když už mi opravdu o někoho jde, když se mi rozbuší srdce při pohledu na něj a podlamují kolena, nemůžu se k úsměvu dokopat, jelikož mi tak vyschne v krku, že se bojím, že by to nebyl úsměv, ale škleb.
Když jsem byla v šesté třídě, můžu říct, že jsem neměla nějak moc sebevědomí, šla jsem s davem tak moc, že jsem skoro neměla ani svůj názor, nebo jsem se ho spíš bála vyjádřit (snad jsem si myslela, že mě ostatní ukousnout, či co, ale dnes vím, že nic takového se nestane!), postupem času jsem to sebevědomí ale někde sebrala (ani nevím kde), neznamená to, že bych si najednou o sobě myslela, jaká jsem kráska, nic takového, jen jsem pobrala potřebné sebevědomí, které by každý normální člověk měl mít. (Nemyslím tím ale sebevědomí jen ohledně vzhledu, ale také schopností člověka a tak, hodně lidí se podceňuje, ale kdyby se zkusili srovnat s jinými, zjistili by, že k tomu nemají žádný důvod.)
Samozřejmě se to nestalo ze dne na den, neřekla jsem si jednou večer: "Ale co, už se nebudu tak bát a víc se odvážu, tak a už mám sebevědomí!" To by bylo prima, kdyby to šlo, trvalo to trošku delší dobu a čím víc čas plynul, tím toho sebevědomí bylo víc, nepřerostlo to ale nějak moc, že bych se stala namyšlenou holkou, tohle bych opravdu nechtěla, jelikož takové lidi nemám ráda. Nemám ráda, když se někdo nad někým povyšuje, směje se mu za jeho nedostatky, když ho pořádně nezná a podobně. To, že je někdo pěknější, než někdo druhý, neznamená, že je to lepší člověk.
V mém okolí je spousta holek, které mají normální sebevědomí, ani nejsou stydlivé, ale odvahu také moc nemají, to znamená, že za klukem by nepřišly a spíše čekají, až nějaký osloví je (nebo už čekat nemusí, jelikož se stalo a svého vyvoleného už mají ;). Ale také se v mém okolí nachází stydlivé holky, nebo jak to říct, ty nesebevědomé, opravdu z nich spoustu k tomu nemá důvod, vždyť já sama bych mohla říct, že kdyby si věřily, tak se najednou stanou pěknější nejen ve svých očích, ale i v očích ostatních.
Nevím, kde jsem to sebevědomí vzala, vlastně jsem se zkusila srovnat s ostatními, zkusila jsem si říct, co umím líp než někdo jiný, nebo jestli jsem vážně ve všem tak neschopná, jak jsem si myslela, nebo spíš, já si nemyslela nic, ale prostě jsem si moc nevěřila, kdybych se mohla vrátit do minulosti, bylo by to jiné, ale já bych se tam vrátit nechtěla, protože cesta, jak jsem získala sebevědomí, byla rozhodně lepší, než kdybych ho měla už odmalička, to bych potom ani nemohla napsat tento článek a nevěděla bych, jak se cítí ne moc sebevědomé osoby. A já popravdě jsem moc ráda, že vím, jak se takoví lidé cítí.
Dost lidí získá sebevědomí díky kráse, plno pěkných holek se stane sebevědomější (některé i namyšlenější), když o ně má zájem mnoho kluků. Ale to, že o vás zrovna žádný zájem nemá, neznamená, že byste byly škaredé.
Proč se tak podceňujete? Myslíte si, že jste škaredé? Nebo blbé? Máte špatné známky ve škole, nejde to zlepšit, jste nemehlo? Ne!
Většina z toho je způsobená tím, že si nevěříte. Já jsem na to doplatila, byla jsem fakt blbá, jinak tose tak podceňovala, naštěstí je to už poměrně dávno, za tu dobu uplynulo mnoho a mnoho času. Vaše sebevědomí také ovlivňují přátelé, když máte dobré kamarády, o které se můžete opřít, v jejich přítomnosti se cítíte bezpečnější a také v tom případě sebevědomější, jelikož jste najednou sami sebou, nemusíte se přetvařovat a před vašimi přáteli jste spontální a nemáte důvod k obavám a podceňování, když dobří přátelé chybí, je to už horší. Tím, že vám chybí přátelé, se můžete podceňovat ještě více a dáváte si za vinu to, že tak dobré přátele nemáte, jelikož jste neschopní a kdo by se vůbec s takovou obludkou a neschopnou holkou chtěl bavit? KDO? Myslíte si, že nikdo? To je chyba, vždy se najde někdo, kdo by se stal vaším dobrým přítelem, jen se nesmíte bát promluvit, přátelit se s ostatními, seznamovat se.
Kdo myslíte, že je šťastnější - holka, co má padesát přátel, ale falešných, kteří ji za zády pomlouvají, ale před ní se s ní baví a jsou jejími nejlepšími přáteli, ale jakmile zmizí za rohem, oddychnou, že už je pryč. Nebo dívka, která má dva nejlepší přátele, za které by dala ruku do ohně a oni za ni také.
Samozřejmě, asi jsou šťastné obě, první dívka ale k tomu nemá důvod, bláhově si myslí, kolik nemá dobrých přátel, ale ve skutečnosti nemá ani jednoho. Druhá dívka má jistotu, své dva přátele zná a ani ji nemusí mrzet, že když někam přijde, není středem pozornosti a nezdraví ji všichni "falešní" přátelé.
Na toho kluka nemám, fakt ne, vždyť je tak krásný, má tvářičku tak neposkvrněnou a čisto a super vypracované tělo, na svém vzhledu nemá jedinou chybičku, skoro vypadá jako manekýn, model, na toho fakt nemá, slintá po něm půlka holek z okolí. Proč by si měl z nich vybrat mě? Chjo, já ho chci, ale bohužel … :(
Někdy se zbytečně podceňujete, když chcete někoho, o kom si myslíte, že na něj ve vzhledu nemáte. On ani nemusí být nějak pěkný, ale rozhodně si myslíte, že je hezčí než vy a tento hezký kluk přece nebude chodit s někým takovým jako vy - s obyčejnou holkou.
Ale vezměte si, že si myslíte, že na něj nemáte, ale přitom máte na víc než na něj, máte třeba na pěknější kluky, nezáleží to na vzhledu, záleží to na člověku, jeden krásný kluk vás odmítne, jiný bude rád, že o něj nějaká holka stojí. Třeba i on, i když je hezký a líbí se spoustu holkám, má nějaké deprese a podceňuje se, co víte?
Nadáváš tomu klukovi, ty jsi stydlivá, ale přeci jen ses odhodlala pohlédnout na něj a co on? Nic, prostě vůbec nereaguje, už to vzdáváš, podívala ses na něj, on teď musí udělat první krok a jestli neudělá, znamená, že se mu nelíbíš a je to ztracené. Ne, není, třeba si toho jen nevšiml, nebo mu to prostě nedošlo, že to, že jsi se na něj podívala znamená projev náklonnosti, třeba je trošku natvrdlý, nebo se také podceňuje a říká si: "Ta holka se na mě kouká, ale sakra, co si to nalháváš, s takovým obličejem u ní nemáš šanci, nedivá se na tebe kvůli tomu, že by ses jí líbil, chlape, ty jsi ale naivní, probuď se, na tak KRÁSNOU holku prostě nemáš!"
Nikdy nevíte, co si ten druhý myslí, třeba je ještě stydlivější než vy a bojí se vůbec jen jediným náznakem projevit své city. Vy si pak myslíte, že o vás nestojí :(
Lidi, ale prosím, nepodceňujte se, já vím, jak je to hrozné, když chybí sebevědomí, sama jsem si to chvíli zažila, nechápu se, ale je to tak, dobrá, bylo mi tak 12 let, či kolik, ale i tak … někteří se ale podceňují i v dospělosti a jiní, co by se právem podceňovat měli, mají sebevědomí až příliš!

Sny

29. března 2007 v 20:14 | Simča
Jak krásné je snít. Snít o něčem, co v reálném životě nemůžeme mít. Sny jsou nádherné, jelikož v nich můžeme opravdu vše. Sny nejsou jen to, co se nám zdá ve spánku, ale také i to, co si představujeme. O čem potají sníme. Sny jsou různé. Hodně lidí sní o lepším životě, o bohatství. Ale přece jen ty nejkrásnější sny jsou o lásce.
Díky snům žijeme další životy, propadáme se do hloubi duše a plní se nám nejtajnější ukrytá přáníčka. Je pak velmi smutné to, že se musíme vrátit do tvrdé a kruté reality.
Sny jsou naše představy.
Sním o princi, který není sice z pohádky, je z dnešní doby. Že princové neexistují? To není pravda, pro mě tu jeden je. Ve snu je to princ, který je tak hodný milý a pozorný a ani nemusí mít nablýskané autíčko (stačí motorka ;)) Popravdě on to ani není princ, ale ve snu můžeme přeci všechno!
Samozřejmě že snít nestačí a kdo jen sní, tak prospí celý život a vlastně ním proklouzne "jako ve snu" a to přece nikdo nechce. Ale je to mnohem horší realizovat naše sny v normálním životě, v mnoha případech to ani nejde, či na to nenajdeme kuráž, odvahu.
No ... tak já jdu zatím snít. O čem? Přeci o tom nejkrásnějším. O lásce! ;)

Nešťastná oboustranná láska

28. března 2007 v 18:13 | Simča
Bohužel se tohle, co je na obrázku, fakt stává :(. Někdo někoho má fakt rád, jenže se kvůli němu trápí, jelikož si opravdu myslí, že ten druhý o jeho existenci nemá ani tušení a nikdy snad mít ani nebude, jenže v některých případech o nás ten druhý ví a má nás rád stejně jako my jeho, jenže si myslí to stejné, že my ani nevíme, že on běhá po tomhle světě. Je z toho sice nešťastná láska, ale jelikož je oboustranná, tak na ní je přece jen něco pěkného.

Platonická láska - pokračování

28. března 2007 v 18:10 | Simča
Platonická láska. Je to ta nejkrásnější a zároveň nejkrutější láska. Záleží na tom, jak ji vnímáme. Vím, každý to vidí jinak. Ale v očích někoho snad nemůže být nádhernější lásky než platonické, v očích druhého nemůže být většího zla než platonické zamilovanosti.
Říkáte si, co může být krásnějšího na platonické lásce, než na té pravé opětované? Na ní je krásné to, že ta osoba nás nemůže tak zranit a podobně. Jestli ji neznáme, můžeme z té osoby udělat dokonalého partnera a pohled na něj nám stačí, kdybychom ho ale třeba poznali, naše sny a představy o něm by se náhle zbořily jako domeček z karet a celá platonická láska by vyprchala, aniž by se z ní stala láska opravdová.
Je lepší nechat platonickou lásku tak, jak je, nebo se pokusit z ní udělat tu lásku opravdovou, opětovanou? Která z těchto možností je lepší? První nebo druhá? V druhé možnosti můžeme získat lásku na celý život, ale také můžeme ztratit platonickou lásku, ztratit iluze o tom člověku, nebo můžeme s tím člověkem být, ale postupem času opadá skoro veškerá zamilovanost, jelikož zjistíme, že ten člověk není úplně takový, jakého jsme si ho představovali. Za to, kdybychom ho milovali platonicky, to ho můžeme milovat třeba celý život!
Co bych chtěla říci je, že platonická láska se nachází všude v mém okolí, snad ještě ve větší míře, než jsme si myslela. Ono taky stačí to všechno vnímat a člověk zjistí, že platonicky zamilovaných lidiček je opravdu vážně moc. Je to velmi smutné, ale je to tak :( Zajímavé je ale to, že spousta z těch lidí si ale kolikrát neuvědomuje, že ta jejich láska je "platonická". Snad až po krátkém, či delším, zamyšlení jim to dojde a to se tomu pak těžce věří.
Dosud jsem neměla ideál, teď, když jsem tě potkala, mám, sice tě miluji jen platonicky, takže dá se říci jsi můj "platonický ideál", ale přece mi připadá, že tě znám lépe než kdokoliv jiný.
Ano, můžeme platonicky milovat i osobu, kterou známe až moc dobře. S tou osobou se každý den bavíme, jsme kamarádi, ta osoba vůbec ale netuší, že pro nás už není jen kamarád. Je něco víc.
V mém okolí jsou oba tyto dva druhy platonické lásky, jeden, že o té druhé osobě ví skoro všechno, jsou kamarádi, druhý, že o ní neví skoro nic a vlastně se skoro vůbec neznají.
Pocity platonické lásky
Jeden den můžeme létat v oblacích, když se na nás platonická láska jen podívá, či udělá něco tak, jako by to vypadalo, že o nás má taky zájem. To pak máme dobrou náladu a nezkazí nám ji nic.
Druhý den máme náladu zase někde pod bodem mrazu, platonická láska si nás nevšímá, či dělá, že neexistujeme. Či se s námi nebaví, nebo je na nás z neznámého důvodu nějak zlá. To se pak může stát milion dalších pěkných věcí a nic nám tu náladu, kromě té osoby, nedokáže zlepšit.
Další den jsme na rozpacích, chvilku jsme při myšlenkách na naši lásku tak náramně šťastní a chvíli propadáme depresím. Nálada se ten den střídá tak rychle, až se ani nestačíme divit. V jednu chvíli se na ostatní usmíváme a v druhé jim nabručeně odpovídáme a v duchu jen prosíme, ať už nás nechají být.
Naše platonická láska nám dokáže udělat i deštivý den tak krásným jako by z oblohy nepadal déšť, ale kytičky. Ale naše platonická láska dokáže ze slunečních paprsků udělat nemilé žhnoucí plameny, které nás pálí a zbytečně otravují.
Platonická láska nám může vzít odvahu a sebevědomí. Když si nás platonická láska nevšímá, říkáme si, že nemáme šanci a že když nemáme šanci u platonické lásky, nemáme u nikoho. Že vlastně ani nikoho jiného nechceme, když ON/A je tak dokonalý! Existuje někdo lepší, milejší? Ne, nikdo přeci takový není. Nebo je?
Toužím po tvém pohlazení, má platonická lásko.
Chci se tě dotknout.
Chci se tě dotknout, už ne jako kamarádka.
Má platonická lásko, platonická, ach, tak zvláštní slovo. Co bys řekl/a na to, kdybych ho vypustila. Znělo by to tak: Má lásko …
A co zní líp?
Má platonická lásko nebo Má lásko.
To ať každý z vás posoudí sám …

Platonická láska

28. března 2007 v 18:01 | Simča
Platonická láska je široký pojem. Tohle zamyšlení ale nebude o nějaké pitomé platonické lásce k nějakému herci či zpěvákovi. Tohle je totiž pro mě nepochopitelné, jak se někdo může zamilovat do někoho, koho zná jenom z obrázků a televize? Do někoho, koho neviděl na živo (nebo viděl jen na koncertě apod.). Můžu říci, ten herec je opravdu pěkný, takový kdyby byl můj kluk. Ten herec se mi LÍBÍ, ale nic víc. Víc v mém případě nejde, nikdy jsem nebyla do herce (zpěváka) zamilovaná. Takže o tomhle psát ani nemůžu.
Když někdo řekne platonická láska, tak já si pod tímhle pojmem představuji více možností, ale nejvíce mi pasuje tohle: Je to láska, kdy se člověk postupem času zamiluje do druhé osoby, kterou třeba denně potkává, ale vůbec ji nezná. Skoro nic o ní neví, jen to, jak vypadá, její chůzi, nebo když ji slyší mluvit s ostatními. Třeba ví i chování a více věcí, ale nikdy s tou osobou nemluvil a když už ano, tak krátce a moc se toho z rozhovoru nedozvěděl. Pokud víme chování té osoby, nemusíme si tolik představovat jaká je, zhruba víme, jaký je to v některých situacích typ člověk. Ale když nevím, to je pak horší. Líbí se vám nějaký/á kluk/holka, kterou/ého denně potkáváte třeba na ulici, ve škole, v autobuse, ve vlaku, v zaměstnání či jinde. Nevíte o ní skoro nic a tak vám nezbývá než si představovat, jak se zhruba chová. A je jasné, že když se vám opravdu moc líbí, tak si pod jeho/její osobností nebudete představovat protivného člověka. Ba naopak si tu osobu vykreslujete v růžových barvách. Ve vašich očích je to opravdu milý človíček, který snad nemá jedinou chybičku. Je to prostě ta/ten dokonalý. Teď už jen zbývá, aby si vás ta druhá osoba všimla. Jenže co když si vás nevšimne a vy nemáte odvahu ji oslovit. Platonická láska je někdy docela bolestná. Ta druhá osoba vůbec třeba netuší, že existujete a pokud ano, tak ale rozhodně nemá tušení o vaší lásce. Vůbec třeba neví, že ty bezesné noci jsou kvůli ní. Proto se tomu říká platonická láska. U někoho tenhle druh lásky trvá roky. Pod pojmem platonická láska si ale nepředstavuji, že se mi jenom někdo líbí, ale to, že už jsem se do někoho opravdu zamilovala, že už někoho mám i ráda a to přitom ani nevím, co je to za člověka. Tohle zní opravdu zvláštně, ale stává se to. Spoustu lidem se to stává. Řekli byste na to snad to, že tihle lidi se do toho druhého člověka zamilovali kvůli vzhledu, ale to se mýlíte! Možná že někteří jo, ale ti ostatní ne. Zamilovali se do něj do celého. Do jeho vnější i vnitřní krásy, i když třeba ještě neměli tu možnost jeho/její vnitřní krásu poznat. Pro nás má ta platonicky milovaná osoba určité charisma a už podle toho, jak jedná, jak se pohybuje a podobně, můžeme i přibližně vyčíst to, jaká ve skutečnosti je. Platonická láska je někdy opravdu roztomilá. Na začátku se zdá být taková pěkná, jenže nesmí se moc zvětšit a přerůst přes hlavu. A čím vlastně začíná platonická láska? Asi tím, že se vám ta druhá osoba zpočátku líbí, třeba jenom trošičku, nebo i když se vám ten druhý člověk z počátku vůbec vzhledově nelíbí, tak když ho potkáváte každý den, tak se stane, že změníte názor a pak se to změní v zalíbení a nakonec v platonickou lásku.
Platonická láska není nic špatného. Pokud jste se zamilovali do někoho, o kom vůbec nic nevíte, nebo jenom trošku, tak opravdu nejste divní. Nejste ani jediní, je vás určitě víc. A je také možné, že se z vaší platonické lásky stane normální láska. A třeba jste si za platonickou lásku vybrali tu osobu, se kterou nakonec strávíte zbytek svého života. Co víte, třeba někoho platonicky milujete a on vás taky ...

Láska z autobusu, vlaku

27. března 2007 v 20:52 | Simča
Pro ty, co jsou nešťastně, platonicky atd. zamilovaní do někoho z těchto dvou dopravních prostředků ….
Myslím si, že je mnoho z vás, kteří dojíždí do školy, či do práce, nebo jenom městskou domů a líbí se jim tam nějaký pěkný kluk/holka. Bohužel nemám nějaké "účinné" rady jak někoho takového sbalit, snad jen pár rad, které jsem četla/slyšela od jiných. Prvním krokem, kterým se rozhodně neztrapníte, je okukování, sledujte, co ta druhá osoba dělá, jak se chová, pokud možno i mluví a tak, občas se na ni dívejte a pokud to vydržíte, tak můžete zkusit i přímí pohled z očí do očí, pro ty odvážnější i úsměv. No a ti nejodvážnější si za tou osobou můžou rovnou sednout :)
Pokud jste v autobuse (ve vlaku) zaregistrovali nějakou sympatickou osobu druhého pohlaví a zamilovali jste se do ní (nevím, jak jinak to nazvat), jenže si myslíte, že ta osoba ani netuší, že existujete, tak ještě nezoufejte, může tu být také možnost, že si vás i ta druhá osoba všimla a také se jí líbíte, jenže je třeba stejně stydlivá jako vy.
Existují stydlivé typy lidí, kterým i když se někdo líbí, tak jakmile se s tím druhým člověkem, do kterého jsou "zamilovaní", mají setkat pohledem, tak hned uhnout a musí se dívat jinam. Pak si myslíme, že o nás nemá absolutní zájem, někdy je to bohužel pravda, jelikož se na nás ten člověk nechce dívat proto, že je mu to nepříjemné :( ale jindy se mu také můžeme líbit, jen se tak strašně stydí.
Nejhorší je, když cestujeme sami a ten dotyčný tam kolem sebe má bandu kamarádů, nebo stačí jen jeden/jedna kamarád/ka. To už seznamování není vůbec lehké. Je přece jen lehčí, když jste jakoby sami dva (i když kolem vás je spoustu dalších lidí, které ale ani jeden z vás neznáte), než když on má kolem sebe převahu. Něco jiného je, když on/a je tam sám/a a vy máte ještě někoho. Ta druhá osoba, co cestuje s vámi, vám může dodat odvahu, nebo dokonce vašeho vyvoleného oslovit, jenže také se může stát, že ten druhý si pak může myslet, že ho např. vaše kamarádka balí, že?! A máme tu takový malý problém. (Ona by to totiž dokonce mohla být i pravda, tak pozor, ať vám ho/ji kamarád/ka nepřebere!)
Nejhorší je, když se takhle dva mají "rádi" a neví to a jen kolem sebe chodí jako kolem horké kaše. Jenže jak se to mají dozvědět, když ani jeden z nich nemá odvahu a popravdě ono dopravní prostředek není tak nejvhodnější místo k seznamování, řekla bych, že tam je to o mnoho složitější než třeba na diskotéce. Na diskotéce do sebe dáte nějakého toho panáka na dodání odvahy a pak to jde samo, ale umíte si představit, že byste si dali panáka a nastoupili tak do autobusu/vlaku. To si myslím by nebyl nejlepší nápad.
Rady jako žduchni do něj/ní nebo vystup na stejné zastávce co on/a nejsou vždy účinné. V mnoha případech to ani nejde uskutečnit.
A proč se mnohokrát bojíte druhé osobě z autobusu (vlaku) přiznat svou náklonnost k ní?
Samozřejmě proto že chybí ta odvaha, také proto, že se bojíte odmítnutí. Ale také i proto, že si nedovedete představit, kdyby vás ta osoba odmítla, že ji třeba ještě několik let budete potkávat každý den. To by byla hrozná bolest, ze začátku určitě, až k nevydržení. To si ani neumím představit. Samozřejmě se říká risk je zisk. Nic tím neztratíš, to je na jednu stranu pravda, ale na druhou ne. Sice zjistíte, že ta osoba nestojí za to a že se klidně můžete zaměřit na někoho jiného, když tady není šance. Ale zlomené srdce a konec veškeré naděje za to mnohdy nestojí.
Zvažujete všechna pro a proti, udělat to nebo ne. Co vlastně o té osobě vím? Jak vypadá to určitě. Někteří ví i jak mluví, jak se chová atd. I z výrazu obličeje hodně můžeme vyčíst. Ale na první pohled velký frajírek může být milý kluk s velkým srdcem a zase naopak od pohledu hodný kluk může být velkým frajírkem bez srdce.
A co když má dotyčný holku/kluka? Tahle situace už je poněkud horší. Má sestřenka mi sice řekla, že ani holka/kluk není překážkou. Jenže i kdyby se vám tedy druhou osobu podařilo získat pro sebe, nežili byste pak s obavou, když vy jste ho dokázali odloučit od jeho holky/kluka, tak že někdo jiný zase dokáže odloučit jeho od vás?
Chjo, tyhle lásky z dopravních prostředků nejsou vůbec lehké, ale hodně štěstí všem, kdo v takové situaci jste.
A na závěr 2 zásady slušného chování v dopravním prostředku:
Nikdy nepouštěj nikoho sednout na své místo, odpočívej tak dlouho, jak to jde až budeš starý, tak už si nesedneš!
Nedávej si nohy na sedadlo, aby sis neušpinil boty. Nikdy nevíš, jaký prase tam sedělo. :D

Zamyšlení nad citátem 2

27. března 2007 v 19:15 | Simča
Ani blízkost těl nemůže sblížit vzdálená srdce.
Můžete vedle něj sedět, může vás dělit přece jen několik cm, nebo milimetrů, či se můžete sami sebe dotýkat nějakou částí těla (např. rameny), ale přece jen vás dělí kilometry. Divíte se proč? Vždyť se ho můžete dotknout (či dotýkáte), jenže když je vám jeho srdce vzdálené, na co to je :(
Nezbývá mi než s tímhle citátem souhlasit, je naprosto přesný. Je mnohem lehčí překonat kilometry, které dělí vaše tělo od jeho, než ty kilometry, které dělí vaše srdce. Jelikož ty se někdy překonat nedají. Dotýkat se "milované" (nebo jak to nazvat) osoby, je ale přece jen tak krásný cit, jenže když vám ho ta druhá osoba neopětuje, tak to docela bolí.
Chvilkové štěstí v téhle chvíli ale brzy zmizí, když víte, že ta druhá osoba k vám nic necítí, nemáte nejmenší šanci a jen se marně radujete z téhle chvíle, která je vlastně náhodná a tuhle náhodu jaksi na vás sehráli okolnosti.
Pár příkladů takových situací: Spolužáci ve škole, dva lidé, co vedle sebe sedí v dopravním prostředku, dva lidé, co kolem sebe procházejí apod.
"Byli jsme od sebe na pár kroků, i blíž, jenže on mě stejně neviděl, snad ani neví, že existuju, jeho srdce je mi tak vzdálené ...."
I když se znáte, vy máte tu druhou osobu ráda, přesto jeho srdce vám může být vzdálené, je to hrozné, ale je to tak ...
Tohle celé je smutné :(
 
 

Reklama