Láska je smysl našeho života a jeho jediný cíl.

Samantha - 1. část

2. května 2011 v 0:18 | Simča |  Příběhy o lásce
Samantha, zkráceně Sam, jak jí všichni říkali, klečela u řeky a pletla si věneček z pampelišek.
"Sam, víš, že se máma bude zlobit, když si ušpiníš šaty," zakňourala její mladší sestra.
"Nelámej si hlavu, Kate," usmála se na ni Sam a dál se pustila do pletení.
Malá Kate se bojácně k Sam přiblížila a rozhlédla se kolem. Když usoudila, že je vzduch čistý, odhodlala se také posadit do trávy a začala trhat pampelišky.
Když Sam dokončila věneček, pohladila malou Kate a nasadila jí ho na hlavu. Dívka se usmála a radostně si začala broukat známou písničku.
"Sam, Kate, kde jste?" Ozvalo se odněkud z dálky.
Dívky se na sebe spiklenecky podívaly, chytly se za ruce a začaly utíkat pryč směrem k lesu. Tam se schovaly do keře a vzájemně se držely za ústa, aby nevydaly žádný zvuk.
"Dneska nás nemá šanci najít, tohle je opravdu dobrá skrýš," zamumlala jedenáctiletá Kate.
"Děvčata, no tak, opakovaný vtip již přestává být vtipem," marně se vztekala jejich komorná.
"Já si to nemyslím," šeptla Kate a Sam přikývla.
Dívky se ještě chvíli skrývaly a hrály svoji podivnou hru, avšak když už komorná začala být opravdu zoufalá, rozhodly se zmírnit její utrpení a vynořily se. Komorná Nina byla opravdu nadšená, že je vidí, avšak na oko se zlobila.
"Tohle mi už prosím nedělejte, víte, co by se stalo, pokud byste se ztratily." Tuhle větu opakovala pořád dokola.
"Princ Charles na Vás čeká ve Vašem pokoji," upozornila Nina Sam.
Sam z této informace nebyla vůbec nadšená, ale přesto se na služebnou usmála a pokojně ji následovala. Malá Kate cupitala za sestřinou sukní a přitom se sem a tam sehnula, aby utrhla nějakou pěknou květinu.
* * *
Sam nebyla vůbec ráda, že Charlese vidí. Nejraději by ho již nikdy v životě nespatřila a to si ho měla za pár měsíců vzít a strávit s ním celý život. Povzdechla si. Svět je opravdu nespravedlivý.
"Rád Vás vidím, Sam," Charles pohotově vstal ze židle, aby uvítal svou princeznu a jeho nadcházející manželku.
"Já Vás také, Charlesi."
"Jak jste se dnes měla?"
"Jako obvykle. Byla jsem na louce, trhala květiny, nic zajímavého. Vy?"
"Mám nového koně, je vcelku nevybouřený, snažil jsem se ho zkrotit, ale řeknu Vám, je to panečku oříšek."
Sam se usmála a pak zavládlo ticho.
Když si nemají nyní co říci, co si pak budou povídat celý život? Sam nad touto myšlenkou již nechtěla uvažovat, a tak se snažila myslet na něco jiného, ale šlo to opravdu těžce.
Charles nervózně přešlapoval a nejistě po ní pokukoval. Tohle bylo teprve jejich třetí setkání. Jejich rodiče jim domluvili svatbu na den Samanthiných osmnáctých narozenin. Byl to vcelku moudrý krok na spojení dvou království.
Poprvé Sam prince Charlese zahlédla jen chvilku, takže se snad neviděli ani pět minut a stihli si říci jen pár zdvořilých frází. Podruhé jejich setkání bylo mnohem delší. Nejprve poobědvali s rodiči a pak šli na procházku do zámecké zahrady, okolo se však pořád někdo motal a vyrušoval je, takže si toho nepověděli o nic více než poprvé. Spíše se na sebe jen usmívali a občas prohodili něco o krásných květinách či počasí. Dnes vlastně poprvé byli spolu dočista sami.
Sam se mu najednou upřeně zadívala do očí a pořádně si ho prohlédla. Charles vůbec nevypadal nějak špatně. Měl tmavě hnědé vlasy a oříškové oči. Charles pohledem ucukl a zadíval se z okna.
"Co byste říkala na procházku?" Navrhl a ona přikývla, a tak tedy vyšly ze zámku.
"Když jsem byla malá, tak tady stál strom a hrávala jsem si na něm, jenže tatínek si myslel, že je to moc nebezpečné, tak ho nechal pokácet," promluvila Sam po pár minutách, kdy už ticho začala být opravdu neúnosné.
"To mě mrzí, já jsem téměř celé dětství strávil v korunách stromů, kolikrát jsem měl odřená kolena a s brekem jsem přišel domů. Ale otec měl za to, že alespoň ze mě vyroste silný a statečný muž, takže mě v tom ještě podporoval."
"To Vám závidím, já jsem měla dovoleno dělat jen holčičí věci jako česat panenky a podobně. Opravdu nudné. Občas jsem ale utíkala a různé zákazy jsem porušovala. A nemyslím si, že by mi to bylo nějak ke škodě. Alespoň byl život na zámku snesitelnější. Všechny ty služebné, co se vždy motaly kolem, člověk nikdy neměl žádné soukromí."
"Jednou jsem si s jedním vesnickým klukem prohodil oblečení a služebné ho dovedly do zámku místo mě. Byly jsme ještě děti a on mi byl opravdu podobný. Přišlo se to, až když mě přišla navštívit matka a uložit ke spánku. S hrůzou zjistila, že v posteli leží úplně jiné dítě. To bylo povyku. Taky jsem dostal pěkně vynadáno."
"Vidím, že ani jeden z nás nebyl andílek."
"To rozhodně ne, jestli naše děti budou po nás, to budeme mít tedy starostí."
Tohle téma jí opravdu nebylo příjemné a nechápala, jak on může o jejich společné budoucnosti mluvit s takovým ledovým klidem.
"Vás to nijak netrápí?"
"Co," nechápavě na ni pohlédl.
"Že se musíme vzít."
"Vy nechcete?"
"To jsem neřekla, neberte si to osobně, jen… vůbec se neznáme a je to všechno tak narychlo."
"Ale tak to chodí, rodiny se spojují, aby se rozšířilo království…"
"Ale co láska?"
"Rodiče mi odmalička tvrdili, že neexistuje, prý si to vymysleli vesničané."
"Tomu nevěřím, vím, že existuje."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama