na Blog.cz

Ani veškeré peníze

na celičké planetě

nevyrovnají se přemíře

lásky na citové paletě.

Ani všechna tajemství

skryta v hloubi moří,

nevyrovnají se šílenství

a citu, co na svět se noří.

Ani všichni básníci
ani láska Romea a Julie
nevyrovnají se citu dívky toužící,
dívky, která Tě z celého srdce miluje.

Ani všechna zloba,

jež světu vládne,

nezlomí má slova

a cit?

Ten nikdy neuchřadne.

Opláchnu kartáček a hodím ho zpět do modrého kalíšku s veselým, mrkajícím smajlíkem.

"Nezapomeň si zabalit kartáček," stará se mamka.

S omluvným úsměvem se vrátím zpět do koupelny, rychlostí blesku popadnu předmět doličný a pádím do pokoje. Včera jsem si sbalila téměř vše, co se dalo, takže doufám, že v batůžku nic nechybí. Jak se ale znám, tak na místě zjistím, že jsem něco zapomněla. Jednou to bude možná i má vlastní hlava, jak často a ráda podotýká mamka.

"Hlavně mi napiš, až dojedeš. Ať vím, že jsi v pořádku."

"Jo, jasně, neboj," ujistím ji, aniž bych vnímala, co mi vůbec říkala.

Naposledy se porozhlédnu po pokoji, vše řádně zmapuji a s pocitem, že už opravdu nic dalšího nepotřebuji, zavřu dveře, rozloučím se s mamkou a pádím na městskou. Ta mě za deset minut vyplivne na nádraží, kde na mě už netrpělivě čeká má nejlepší kamarádka Stela.

"Kde jsi? Myslela jsem, že tu vystojím důlek," stěžuje si.

"To povídej panu řidiči, zajel totiž totálně mimo trasu, aby vyhodil jednu známou," omlouvám své zpoždění.

"To je drzost. A připlatila si za to aspoň?"

"Ne, ona neplatila vůbec!"

"Cože? Mě minule nechtěl uznat ani studentské jízdné a nějaká babka si tu jezdí zadarmo!" rozčiluje se nad nespravedlností dnešního světa.

Po té, co řádně zdrbeme pana řidiče, si vzájemně vyjmenujeme asi tisíc věcí, co vezeme s sebou. Jelikož se můj seznam náramně podobá tomu Stelinému a nic v něm nechybí, spíše přebývá, trošku se uklidním.

Pak se přivítáme s ostatními spolužáky. Kluci s sebou mají většinou jen batůžek, který obyčejně nosí do školy, za to holky táhnou tolik zavazadel, jak kdyby se vydaly na roční výpravu na severní pól. Taky jim dá pěknou práci všechno odnosit do vlaku. Naštěstí někteří kluci jsou rození gentlemani, takže jim s tím pod příslibem sladké odměny pomůžou.

Mašinka párkrát zahouká a s rachotem vyrazí, až sebou škubnu. Přesto mi náladu nezkazí, jelikož už dávno zkažená je. Školní výlet je pro mě vlastně zaslouženým odreagováním, alespoň zapomenu na Honzu, mého bývalého kluka, se kterým jsem se rozešla tou nejhorší cestou, a to přes internet. Popravdě on se rozešel se mnou. Našel si jinou. Takovou nechutnou blondýnku, která má křivé zuby, odporný úsměv ale velké kozy. O to mu jistě celou dobu šlo.

Rozchod mnou neotřásl tolik, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nebyli jsme spolu nijak dlouze, pouze něco přes měsíc, a já se navíc pořádně nestihla zamilovat. Honza se ke mně po celou dobu vztahu choval hnusně, takže zde ani důvod k zamilování nebyl. Zacházel se mnou jako s kusem hadru a já to trpěla jen kvůli tomu, že jsem tak strašně toužila po něčí pozornosti a čekala, že se jeho přístup změní. Nezměnil, spíš zhoršil. A tak mi nedávno krutě zlomil srdce a vcelku drsně srazil sebevědomí, které už tak bylo dost pošramocené.

"Neboj, všechno bude dobré," konejší mě Stela po té, co jí vylíčím mé rozbouřené pocity.

"Já vím," povzdychnu si a doufám v to.

"Copak bude dobré?" dotáže se Rob, který náš rozhovor jako vždy odposlouchává.

Robin je třídní, hm… vlastně lépe řečeno školní krasavec. Každá dívka se po něm ohlédne. Ačkoliv nepatří mezi vyložené hezounky, co na nás koukají z obálek časopisů, má své kouzlo, které zapříčiní, že se líbí dokonce i těm holkám, jenž letí na úplně jiné typy! Není taky divu, kdo by odolal kombinaci pronikavě modrých očí, čokoládovým vlasům a sladkému úsměvu? Jistě si myslí, jak jim každou sukni ohromí. I když… teď mu asi křivdím, většinou se nechová nijak namyšleně, což by se dalo od kluka jako on právem očekávat.

Moje srdce bylo až do nedávna vůči jeho šarmu odolné, jenže poslední dobou mu nějak začíná propadat. Snažím se tomu marně bránit. Navíc po něm třídní kráska Adéla okatě jede a Robin si její zájem plnými doušky užívá a častokrát s ní nestydatě flirtuje. Nyní Adéla naštěstí není na blízku, takže se Rob zase sníží k tomu, aby se bavil s námi obyčejnými děvčaty. Popravdě to dělá vcelku často, asi se poslední dobou nudí.

"Ale nic, Robine, hleď si svého," snažím se ho uzemnit, ačkoliv můj hlas je krotký, takže nakonec celá věta působí spíše dojmem přátelského doporučení než rozkazu.

"Vždyť víš, že to nejde, vaše rozhovory jsou tak zajímavé," nenechá se odbýt.

"Závidíš nám?" snažím se k němu chovat, co nejchladněji to jde, avšak uvnitř jsem ráda, že mi věnuje aspoň kapičku své pozornosti.

"Samozřejmě. Jsem chudáček, který si nemá s kým povídat," napůl si z nás utahuje. Jeho nejlepší kamarád David na výlet nejede a Robin se nebaví jen tak s někým. Vypadá to, jako by si přátele pečlivě vybíral.

"Kdo by si taky chtěl s tebou vykládat?" nenechám ho na omylu.

"Nezdá se ti, že je Dáša nějaká drzá?" obrátí se na Stelu s touto nesmyslnou otázkou, přičemž mě propaluje pohledem.

"Já? Jak bych mohla?" ohradím se, aniž Stela stihne cokoliv odpovědět.

Dále náš rozhovor nepokračuje, jelikož vlak dorazí do cílové stanice. Každý si sbalíme svých pět švestek a vylezeme ven do parného červnového dne. Prázdniny již klepou na dveře a léto okatě ukazuje své vnady.

Cesta do kempu je opravdu náročná a dlouhá snad několik kilometrů. Učitelé nás chtějí asi zabít, jinak si nedovedu představit, proč nás takhle ukrutně týrají. Pot ze mě lije jak z vola a nohy se mi začínají plést tak, že si přestávám být jistá, která z nich je pravá a která levá.

Robin si nás po cestě vůbec nevšímá, místo něj se k nám přiškvaří Mirka s Magdou, dvě nerozlučné kamarádky.

"Viděli jsme vás ve vlaku, tak už ho sbal," začne Mirka. Té se to mluví. V životě neměla kluka, ale rady rozdává až moc často.

"Nevím, o čem to mluvíš," vymlouvám se.

"Ty a Robin, vždyť je to tak jasné, že tě chce," připojí se do hovoru Magda.

"To určitě. Mě - takovou! Vždyť balí Adélu, podívejte se, jak se kolem ní zase motá."

A opravdu, naše čtveřice se obrátí a spatří Adélu, jak se od ucha k uchu šklebí na Robina, a ten ji se zájmem pozoruje. Nemohu říci, že bych nežárlila, žárlím a šíleně. Ale Robin není můj a nikdy nebude, takže se tohoto bláznivého pocitu musím zbavit, a to rychle. Proti Adéle nemám ani nejmenší šanci. Vždyť ta už ho svádí pěkných pár let, ačkoliv zatím bez většího úspěchu.

"Vždyť Adéla chce jeho, ne on ji," namítne Stela.

"Jasně, ale nechává si to její obletování líbit a nevypadá, že by mu to vadilo. Za chvíli mu s takovou skočí do postele," procedím skrze zuby.

"Nechává si to líbit, protože je single, kdyby nebyl, určitě by se choval jinak," přemýšlí nahlas.

Mirka s Magdou souhlasně přikývnou a obě začnou básnit o tom, jaký by z nás byl nádherný pár. Nemohu říci, že bych nad tím nepřemýšlela. Vždyť mé srdce po něm prahlo ještě před tím, než jsem začala chodit s Honzou, ale rozum naštěstí vyhrával a stále vyhrává. Navíc vím, že nesmím věřit na pohádky.

Vybalování proběhne vcelku rychle. Sestává se z toho, že hodíme batoh na zem a vytáhneme ven akorát jídlo, pití a pustíme se do hodování. Učitelé mají naštěstí tolik rozumu, aby nám ponechali dvouhodinový odpočinek. Ačkoliv za ten výkon, co jsme teď museli předvést, si podle mého názoru zasloužíme i více, ale raději se s nimi o tom hádat nebudu, ještě by nám ten čas zkrouhli.

"Tohle jsou ty nejlepší brambůrky na světě," zachrochtá blahem Magda.

Jde na ní vcelku poznat, že má pár kileček navíc, ale jak se zdá, vůbec jí to nevadí. Kluky dokáže sbalit i tak, takže si s tím hlavu neláme. I když pár posměšků z úst nevyspělých spolužáků schytala. Ale kdo ne, že.

To já to mám s balením kluků horší. S Honzou jsem se shodou okolností seznámila na internetu a byla to jen obrovská náhoda, že byl ze stejného města jako já. Dali jsme si schůzku a padli jsme si do oka. Ačkoliv on mě víc než já jemu. Vlastně já mu taky dost dobře padla do oka, snad proto se mě odtamtud snažil mermomocí vyšťárat. Byla jsem pro něj totiž pouhým otravným smítkem, které když se vám dostane do oka, musíte si řádně promrkat, proslzet a následně jej vydolovat za každou cenu ven. Jinak vám totiž způsobí jen nepříjemnosti.

Honza žil ve svém vlastním světě. Raději šel s kluky do hospody než se mnou na rande. Často mi odřekl nějakou tu schůzku a vymlouval se na různé hlouposti (rodiče mě nechtějí pustit - cože?, musím se učit do školy - ehm… ty?, chtěl bych dohrát tu novou střílečku - to myslíš vážně?, bolí mě hlava - jsi snad holka?, atd.). Jestliže jsem si dovolila namítnout, že se vidíme málo, už mě častoval slovy jako stíhačka apod. Na veřejnosti se mě dokonce styděl dotknout, nesměli jsme se držet za ruce, ani si dávat pusu. Tyhle výhrady jsem si mohla nárokovat pouze v soukromí. No a nakonec, jako třešničku na dortu, mi dal kruté a drsné kopačky. Vím, že je to tak lepší, avšak bojím se, že s příštím klukem to dopadne stejně. A Robin, ten nevypadá, že by byl na vážné vztahy.

"Asi si je budu kupovat každý den, až se vrátíme," Magda pokračuje ve svém obdivování brambůrek, já se jen zasněně koukám z okna na stromy a nedaleký bazén. Jak ráda bych se v něm smočila, jsem úplně zpocená. Na jídlo popravdě nemám moc náladu, raději do sebe naleji asi tři deci koly. Mám vcelku stáhnutý žaludek. Jízda vlakem mi nikdy nedělala dobře a ještě k tomu mě pěkně zneklidňuje situace s Robinem. Vůbec nevím, co si mám počít. Tím spíš, že už za dva týdny budou prázdniny. Už jen dva týdny ho uvidím a pak dva měsíce nic. A co se za ty dva měsíce může stát? Robin si najde tucet jiných holek. I kdyby teď ke mně cítil třeba jen špetku citu, což je pravděpodobné asi jako poletující sníh v létě, jistě přes prázdniny vymizí. Je mi z toho smutno.

Proč zrovna já musím mít takovou smůlu v lásce a zamilovat se do idola dívčích srdcí? Já - takové ošklivé káče, ze kterého žádná krásná labuť nevyroste. Taky mám pár kilo navíc, ačkoliv ne tak moc jak Magda. Mé vlasy nejsou ani vlnité, ani rovné, a navíc se kroutí na všechny strany. Ani žehlička jim nepomůže, tvar si zachovají maximálně hodinu, takže jsem usoudila, že je lepší s nimi nedělat nic, než se zbytečně namáhat. Má pleť, a vůbec celý můj obličej, nevypadá o nic lépe než mé vlasy. Přijde mi, že mám křivý nos, divně tvarovaná ústa… a takhle bych mohla pokračovat donekonečna. Nejsem prostě nic moc. Jsem tuctová, obyčejná.

Po krátkém odpočinku se s holkami převlečeme do plavek a rozhodneme se zbylou hodinku věnovat vyzkoušení vody v bazénu. Musím říci, že je opravdu osvěžující. Ten pocit je prostě nepopsatelný. Radost mi zkazí příchozí Adéla. Její tělo je dokonalé, nemá jedinou chybičku. Pas útlý jak nějaká modelka z katalogu, malá, ale pevná a hlavně kulatá prsa, rovné, husté, dlouhé vlasy a čistě bílé zuby jak z reklamy na pastu. A vedle ní kráčí Robin, v černých šortkách mu to neuvěřitelně sluší a při pohledu na jeho vypracovanou postavu holky jistě omdlívají. Hodili by se k sobě, to se musí uznat. Mnohem více než já k němu, takže nechápu, co si to pořád nalhávám. Raději od nich odtrhnu zrak a začnu si užívat vodu. Jak dlouho jsem neplavala. Přijde mi, že kdyby to bylo možné, jistě bych to i zapomněla. Já jsem totiž schopná všeho.

"Takhle by to tu mohlo být pořád, už ale vidím, jak si na nás Kloudek něco vymyslí a budeme muset zase dělat nějaké debilní aktivity jako malá děcka," zahlásí Stela po té, co vystrčí hlavu zpod hladiny. Miluje potápění a kdyby mohla, celý život by strávila pod vodou.

"Taky se toho obávám," přitakám jí a zrak mi znovu sklouzne na Roba. Adélka se bojí skočit do vody, a tak jí v tom vehementně pomáhá. Zrovna, když se mu to povede, ohlédne se a naše pohledy se střetnou. Rychle tím svým ucuknu a plavu dál. Dalších pár minut se jakémukoliv očnímu kontaktu s ním vyhýbám jako čert kříži.

"Už mě začínají štvát, chovají se jako malé děti, hlavně že je tu zákaz skákání," zlobí se Stela, jelikož jsme nuceny kvůli dvěma hloupým spolužákům změnit své místo. Jejich zábava typu rozběh a skok do bazénu totiž zasahuje do našeho prostoru. Ačkoliv jsme od nich dobrých pár metrů, kapičky vody dopadají i na nás.

"Však víš, jací jsou, myslím, že to nemá cenu nijak komentovat."

"Jasně, ale nejradši bych je zabila za ty jejich blbé kecy na mé vlasy."

Chudák Stela má ještě horší vlasy než já. Ty její jsou totiž kudrnaté a ona občas vypadá jako ovečka. Mně nepřijde, že by na tom bylo něco špatného, ale třídní šašci si z ní kvůli tomu utahují. Jak kdyby v osmnácti letech nemohli dostat rozum! Bohužel se obávám, že oba dva v dětství spadli na hlavu, takže je to těžce poznamenalo.

"Jsou to prostě blbci," usoudím.

"No tak, holky, nepomlouvejte," ozve se za námi známý hlas.

"Nestačí, že nás odposloucháváš ve škole, ve vlaku, ale teď i v bazéně," zlobím se na oko.

"Nenechám si přeci utéct jeden z vašich zajímavých rozhovorů," pousměje se. "Jinak máte pravdu, jsou to blbci. Taky je nemám moc rád, ale pššt," spiklenecky na nás zamrká.

"Máš radši holky než kluky, co?"

"To samozřejmě, mají totiž zajímavější rozhovory. Ale nejvíce vedou ty vaše. Klidně mi můžete jeden z nich hned teď předvést, rád si ho poslechnu."

"A co kdybys nám radši ty něco předvedl?"

"Když půjdeš blíž, tak třeba předvedu," laškuje se mnou.

"To tak!" odseknu, odrazím se od jedné strany bazénu a pustím se zpět do plavání.

Rob se vyšvihne na okraj a mlčky nás ze svého trůnu jako král pozoruje. Cítím se úplně nejistě. Kdybych se zrovna nenacházela ve vodě, jistě bych si nervozitou propotila tričko.

"Proč to dělá?" zaúpím potichu.

"Protože tě chce," odpoví mi Stela.

O Steliných slovech musím chvíli přemýšlet, ale nakonec dojdu k závěru, že jí stejně nevěřím. Kvůli mé usilovné mozkové činnosti a hlavně Robinovi, který na svém místě posedává ještě hodnou chvíli, se ani nedokážu pořádně soustředit na plavání a div se neutopím.

Milá Adélka se zatím také uvelebila na kraji bazénu, naštěstí na úplně opačném konci. O zábavu má i přesto postaráno, jelikož si k ní hned přisedne Michal. Všichni moc dobře vědí, že i on je do ní již delší dobu zblázněný, ale také všichni dobře vědí, že nemá šanci. Michal je jen obyčejný kluk a na takové typy Adéla neletí. Baví se s ním jen kvůli tomu, že jí pozornost kluků dělá dobře a ráda si s nimi hraje. A navíc musí vypadat nad věcí a zachovat si tvář.

Když se znovu (asi podesáté) odrazím od okraje a plavu směrem k Robinovi, zjistím, že on se ze svého místa akorát zvedá a odchází pryč společně s Tomem. Jak se zdá, Rob není jediný, koho vodní zábava přestala bavit, téměř všichni kluci ho následují. Nechápavě kouknu na Stelu.

"Jdou hrát fotbal," odpoví mi, aniž bych se zeptala.

Samozřejmě i půlka holek z naší třídy vyleze z bazénu jen kvůli tomu, aby viděla kluky hrát, hlavně když u toho většina z nich bude bez trička.

"Jdeme taky?" navrhne kamarádka.

Vůbec nevím. Samozřejmě bych nejradši na Roba zírala celé dny, ale pak je tu také má druhá část osobnosti - snad ta realističtější - která mě od mého úmyslu odrazuje a našeptává mi, že se budu jen zbytečně trápit. Měla bych se od Roba odmilovat a ne mé city v této bláznivé hře podporovat. I přes všechen můj rozum má zamilovanější část zvítězí. Navíc se jde koukat více jako polovina třídy, takže na tom, že jdeme i my, není nic podezřelého.

Robin nehraje špatně, ale nepatří ani mezi nejlepší hráče. Pár gólů dal, jenže jsou tu nadanější jedinci než on. Například Tom, ten opravdu zaválel. Běhal po hřišti jak splašený a když mu někdo vlezl do cesty, občas to krutě odnesl. Jenže mě bohužel nezajímá to, kdo z nich dá více gólů. I kdyby Rob nedal žádný a byl naprosté nemehlo, tak je v mých očích ze všech tady nejúžasnější. Sakra! Měla bych tyhle myšlenky zahnat. Jsem jako malá holka a vůbec se nechovám na svůj věk. Měla bych mít rozum, vždyť už chodím do třeťáku a za rok budu maturovat. Jenže ne, já se stále nechávám ovládat city jako nějaká malá puberťačka.

Holky křičí jedna přes druhou. Rozdělily se na dvě skupiny, ta první fandí týmu, který vede a v němž je Rob s Tomem. Já v duchu fandím s nimi. Samozřejmě je ani nemusíme psychicky podporovat, jelikož bylo více než jasné, že zvítězí.

"Věděla jsem, že vyhraješ," neodpustí si Adéla poznámku směrem k Robovi, když se k nám celý zpocený doplahočí. Ona se chová, jakoby vyhrál celý zápas sám a přitom v něm hrál pouze malou roli.

"Tak co, fandily jste mi?" ignoruje Rob její poznámku a svou pozornost obrátí na nás.

"Ano, fandily jsme vašemu týmu. Ne, jenom tobě," odpovím, aby si chlapeček o sobě moc nemyslel.

"Však tak jsem to myslel," zašklebí se na nás. "Ačkoliv přiznejte se, že jste přeci jen trošku více fandily mně než ostatním."

Tato věta přiláká pozornost ostatních holek, hlavně Adélky, jejíž pohled se do nás zapíchne jako šíp do terče.

"Proč bychom měly?" odseknu až moc prudce a jemu to vykouzlí ještě větší úsměv na tváři.

"Přesně tak, proč by měly, Robe?" otáže se ho dotčeně sama královna krásy.

On jen pokrčí rameny, sbalí si věci a bez odpovědi se rozutíká za ostatními kluky.

Občas mi přijde, že se chová jako malé dítě. Když mu někdo sebere lízátko, začne být protivný, ale když mu až pod nos strčíte novou hračku, vydrží si s ní hrát celý den a ani nemukne. Stejné je to v situacích, kdy mu položíte nějakou otázku, na kterou neumí, či z nějakého důvodu nechce, odpovědět. Začne předstírat, že vás neslyšel, a pokud se domáháte odpovědi, nafoukne se až k prasknutí. Jestliže však odpověď zná, dokáže brebentit celé hodiny.

"Jste v pořádku, slečno?" Natáhl k ní záchranou ruku a pomohl ji znovu se dostat na nohy.

"Ano, mnohokrát děkuji. Zachránil jste mi život," vychrlila na něj Sam ještě v šoku.

"To je v pořádku, slečno. S touhle partičkou jsem se již setkal. Asi nejste zdejší, že?"

"Ne tak úplně."
"Ne tak úplně," zopakoval po ní a zasmál se. "Co to znamená?"

Sam nechtěla prozradit svůj původ, avšak v rychlosti ji žádná dobrá výmluva nenapadla.

"Bydlím poblíž a do města se moc často nedostanu a když ano, tak s rodiči."

On je pokývl a dále se v tom nepitval.

"Pojďte," chytl ji za ruku. "Zavedu Vás domů."

"Ne, to je v pořádku," bránila se Sam.

"Přeci Vás nenechám jít samotnou. Pořád to tu pro dívku jako Vy není bezpečné."
Sam na to chtěla něco namítnout, jenže pak si vzpomněla na chvíli, kdy po ní jezdily pracky těch ohavných mužů a odporem a hrůzou se otřásla, a tak poslušně následovala svého zachránce.

"Mimochodem jsem Adam," představil se.

"Samantha."

"Krásné jméno, jak pro princeznu."

Sam se jen křivě usmála.

"A když nad tím tak teď přemýšlím, myslím, že se princezna na zdejším zámku tak opravdu jmenuje. Ale nejsem si dočista jistý. Co myslíte?"

"Ano, jmenuje se tak," potvrdila Sam trochu rozechvělým hlasem.

"Jaká to náhoda," zasmál se Adam. "A kde že to vůbec bydlíte?"
Sam nečekala, že se k tomuto tématu vrátí tak brzy, ale bylo to čistě logické, jelikož jinak by bylo nesmyslné chodit jen tak po okolí pořád tam a zpátky.

"Je to těžké vysvětlit, zavedu Vás tam," Sam se snažila získat co nejvíce času. Usilovně přemýšlala, jak Adamovi něco nabulíkovat a co nejrychleji se nepozorovaně vrátit na zámek. Ale nemohla přijít ani na jednu kloudnou výmluvu.

Cesta utíkala poměrně rychle. Adam jí vykládal něco o zvycích místních lidí a o veselkách, které se o pátečních večerech konají. Byl vcelku vyjevený z toho, že Sam se ještě žádné nezúčasnila. Proto jí přátelsky nabídl, že by jednou mohla jít s ním. Vykládal o tom, jak se sejdou lidé z celého okolí, hraje hudba, pije se dobré pití a jí se dobré jídlo. Všichni jsou veselí, tancují a baví se. Sam hltala každé jeho slovo a téměř začala závidět celý život prosté venkovské děvečky. Vždyť ony mají všechno. Mohou si vybrat lásku a ještě k tomu zažijí nevídanou zábavu.

To ona se musí zúčastňovat nudných bálů, kde se všichni tváří neuvěřitelně vážně. Tančí se hudbu, kterou již Sam nemůže téměř ani vystát. Při tanci se člověk striktně musí držet pravidel a pokud se přešlápne, všichni na něho začnou divně koukat a něco si šeptat. Pomluvy - co jiného. Pak takového člověka všichni mají za nemehlo a nikdo s ním nechce tančit. Většinou se těchto bálů účastní lidé staršího věku, ti vypadají ještě znuděněji než ona a za celý večer se někteří z nich neusmějí ani jednou.

Proto ji Adamovo vyprávění připadalo tak magické. Své nadšení dala až příliš najevo. Adamovi to však očividně nevadilo a byl rád, že Sam může i v budoucnu znovu pomoci.

Když už se ocitli před branami zámku, již nebylo úniku, avšak Sam se přeci jen po cestě povedlo vymyslet si mýmluvu.

"Tak tady bydlím."

Adam si ji změřil podezíravým pohledem.

"Pracuji jako služebná pro princeznu," pousmála se Sam.

"A já už si začínal myslet, že Vy sama jste princezna!"

Sam se zašklebila a zamumlala něco ve smyslu, že to je opravdu vtipná myšlenka. S Adamem se domluvili, že si pro ni přijde v páteční večer, aby Sam konečně zažila pravou zábavu.

Když Adam odcházel, Sam si ho zvláštně prohlížela a i když byl již za obzorem, pořád se dívala na místo, kde zmizel.

Nevěděla, proč mu lhala, ale myslela si, že to bylo správné. Kdo ví, jak by se k ní choval, kdyby se opravdu dozvěděl, že je princeznou. Jistě by ji na žádnou zábavu nepozval a ona se by na zámku ukousala nudou.

Drake s nejistotou pohlédl na muže a pořádně si ho prohlédl. Knírek, robustnější postava, tmavé rozcuchané vlasy a velké vykulené oči - ano, byl to on.

Už byl tak blízko. Tato cesta byla opravdu vyčerpávající. Ačkoliv byl jedním z nejlepších v oboru, tohle bylo i na něho příliš. Tento rok se mu vůbec nezamlouval. Tolik náročných cílů.

Muž se pohnul a kráčel směrem na trh. Drake ho opatrně následoval. Snažil se na sebe neupoutávat pozornost, avšak to nebylo ani zdaleka tak snadné, jelikož mu tato doba nijak nesedla a on sem nezapadl. Nebylo to jeho oblečením, to působilo naprosto přirozeným dojmem, taky si na něm dost dal záležet, ale něco na něm bylo velice zvláštního. Sám si to nedokázal zprvu připustit, ale chvílemi zjistil, že na něj lidé podezíravě koukají. Snažil se být v klidu, ale přeci jen občas podlehl nervozitě.

Pomalu se prodíral mezi lidmi a blížil se k muži. Ostře ho pozoroval a doufal, že dnes mu neunikne jak včera.

Včera, to byl velice smolný den. Už ho skoro měl, když tu se odněkud vynořil malý klučina a začal na něj volat: "Tati." Draka to vyvedlo z míry a na chvíli zaváhal, a pak už bylo pozdě. Chtěl to udělat, ale věděl, že klučina není na seznamu a on na to nemá právo. A tak kolem muže s dítětem prošel se sklopenou hlavou. Moc dobře si však všiml, že dítě ho zaregistrovalo a bojácně se ke svému otci přitisklo. Jak dojemné. V něm to však nevyvolalo žádné pocity. Nemohl si je totiž dovolit.

Dnes, stál tu, v přelidněné ulici. Věděl, že ještě nepřišla jeho chvíle, ale vyčkával. Jeho terč zamířil za obchodníkem a chvíli se s ním o něčem bavil. Když už to vypadalo, že jejich konverzace je u konce, obchodník muže chytl za rukáv a něco mu pošeptal. Mužova již obrovská kukadla se ještě více rozšířila a jeho vlasy se třepaly společně s jeho přikyvováním. Obchodník se dal do kroku a muž ho následoval. Nebyl jediný, i Drake se dal do pohybu.

Dvojice zabočila do postranní ulice a zde oba zašli do dost starého a polorozpadlého domu. Drake se skrčil za rok a pozoroval východ. Bylo to opravdu na dlouho. Uplynula půl hodina a on už to pomalu vzdával, když v tom z budovy vyšel jeho terč. K Drakově štěstí se vydal dále temnou uličkou a mířil na kraj města.

Nyní nadešla jeho chvíle, nadechl se a zkontroloval, zda je dýka na svém místě. Ano, dýka. Nic nesmělo být nápadné. Jindy by použil nejmodernější vybavení, ale lidé nesměli mít podezření. Vše muselo být přizpůsobeno době.

Drake se dostal již jen pár kroků za muže, rozhlédl se okolo, nikde nikdo, ulice zela prázdnotou. Nahmatal dýku a pevně ji stiskl. Velice potichu ji vytáhl a dále se plížil za mužem. Ještě jednou zkontroloval okolí a pak ji bleskově zabodl do mužova hrdla. Druhou rukou mu chytl ústa, aby nevyšla nadarmo ani hláska, která by na něj mohla upozornit.

Muž se po chvíli skolil k zemi, jeho srdce přestalo navěky bít. Drake mu urychleně prohrabal kapsy a odsud sebral pár mincí a jiných drobností, aby to vypadalo jako obyčejná krádež. Pak si nasadil na hlavu kápi a vydal se směrem do lesů.

Přemýšlel, kde dnes složí hlavu. Včera byl nucen spát ve staré stodole, jen tak tak se ráno stihl vytratit, než do ní vstoupil farmář. Dnes to nechtěl riskovat, jelikož zítra ho čekal další náročný den. Nechtěl na to ani pomyslet. Velice nerad totiž bral život ženám.

Dříve jsem neznala recept na tuhle tajemnou sílu a ani dnes nemohu říct, že bych přesně věděla, co je proti ní účinné. Mohu vám jen povědět, jak jsem se z ní "otřepala" já.

Netrvalo to minutu, hodinu, den, měsíc a bohužel ani rok. Byl to vcelku dlouhý proces pomalého zapomnění, kdy jsem se snažila žít svým vlastním životem, na něho nemyslet, zamilovat se do někoho jiného, najít lásku.

Mohu říci, že již se mi to plně povedlo, vlastně už je to trošku delší dobu. Kdybyste mi však dříve řekli, že ho jednou dostanu ze srdce, nevěřila bych vám. Nevěřila jsem totiž sama sobě, že se mi to povede. Samozřejmě jsem na něj nezapomněla úplně, stejně tak nezapomenete na svého nejlepšího kamaráda z dětství, jen jsem lásku k němu dokázala vyhnat z mého srdce. Dnes z ní zbyla jen milá vzpomínka. Již necítím lítost ani jiné pocity, snad jen melancholii, když si na svou platonickou lásku vzpomenu.

Už je to pár let od té doby, co jsem ho naposled spatřila. Zamilovala jsem se do něj postupně a vysnila jsem si ho k obrazu svému. Ve skutečnosti, když nad tím dnes přemýšlím, jsem se zamilovala do někoho, kdo neexistoval. Ačkoliv jsem o něm něco věděla, rozhodně to nebylo dostačující na to, abych ho dočista poznala. Ale teď nejde o mé pocity tehdá, asi je všichni moc dobře znáte, ano, vy, kteří jste trpěli či trpíte platonickou láskou.

Jde o to, že jsem se snažila zbavit tohoto křehkého citu, snažila jsem se na něj nedívat a nemyslet, avšak svému srdci neporučíte, takže občas přeci jen zvýtězilo a mě jen trápilo. Tím, že jsem ho viděla poměrně často (téměř každý den), se tohoto citu jednoduše nedalo zbavit. Byl to takový vnitřní boj, který jsem věděla, že nemám šanci vyhrát. Ačkoliv jsem pak potkala jednoho kluka, který byl později mým přítelem, stejně jsem si občas vzpomněla na svou platonickou lásku. Myslela jsem si, že se jí dokážu zbavit, když budu ve vztahu. Na začátku pořád vnitřní boj probíhal, pak jsem ale dospěla k závěru, že jsem se ho zbavila, to jsem se ale šeredně pletla. Když to v mém vztahu začínalo pomalu skřípat a já začala být nespokojená, vracela jsem se v myšlenkách k mé dávné platonické lásce. Nebylo to snad už ani kvůli tomu člověku, jeho tvář se lehce z mysli vytratí, když ho nějakou tu dobu, třeba pár let, nevidíte. Ale jde o ten pocit, který víte, že jste kdysi zažívali a ten se dá poměrně lehce vrátit.

Prostě jsem marně hledala lásku a když se veškerá láska vytratila z mého srdce z neúspěšného vztahu, tak jsem se ji mermomocí snažila získat jinde. Nyní mi to přijde vcelku bláznivé, ale bylo to tak. Také mi připadá dokonce bláhové i to, že jsem se dokázala tak lehce zamilovat a tak těžce se z toho dostávala. Čím je člověk starší, tak svět vnímá jinak, avšak i když jsem teď možná rozumější, se srdcem jde pořád těžce bojovat, naštěstí je nyní plně na mé straně.

Nevím přesně, kdy jsem se své platonické lásky zbavila, vím, že nyní už tu se mnou není. Už nemyslím s láskou na svou platonickou lásku a možná už jsem na ni s láskou nemyslela ani předtím, kdo ví. Vím, že když někdo nyní vysloví jeho jméno, už ve mě nezatrne, ani když hraje jeho oblíbená kapela, nic při těchto písních necítím. Pocity ve mě vyvolává pouze hudba, kterou mám ráda já.

Odpověď na otázku, jak se zbavit platonické lásky, je v několika následujících bodech:

1) Musíte sami chtít

2) Určitě vám pomůže ten nejlepší pomocník - tedy čas, čím méně svou platonickou lásku uvidíte, tím lépe, ačkoliv je to možná náročné a v některých případech to není ani reálné, například když je to váš spolužák či kolega v práci. U spolužáka víte, že škola někdy skončí a vaše cesty se rozejdou, ale u kolegy? Ve stejné práci můžete pracovat třeba celý život.

3) Musíte si najít jinou osůbku, které dáte celé své srdce, či pro začátek alespoň jeho část. S touto osůbkou musíte být šťastní a snažit se ji milovat ze všech sil. V nešťastném vztahu se totiž jen těžce platonické lásky zbavuje.

4) Zkuste rozumně uvažovat a uvědomit si, proč svou platonickou lásku milujete.

5) Vím, že vaše platonická láska samozřejmě nemá žádné chyby. Ale přeci jen, pokud by se naskytla chvíle, kdy růžové brýle odhodíte, zkuste je najít.

6) Snažte se na něj/ni co nejméně myslet, zaměstnávejte sebe i svou mysl jinými činnostmi.

7) Hlavně žijte svým vlastním životem, kterým jste žili do té doby, než jste ho/ji potkali, a neutápějte se v slzách.

Je nás více, co to prožili, proživají a prožívat budou. Nikdy v této situaci nebudete sami a určitě je tu mnoho lidí, kteří si s vámi o tom rádi promluví.

Ještě bych mohla poradit, ať třeba zkusíte psát, já si vymýšlela své vlasntí příběhy, do kterých jsem zasadila hlavní postavy, které s mou platonickou láskou neměly nic společného. Místo abych prožívala svůj život a cítila svou platonickou lásku, pohrávala jsem si s knižními vztahy. Tam dvojici můžete dát dohromady a radovat se z jejich štěstí, či je trápit a utěšovat se tím, že někdo je na tom hůře než vy.

Přeji všem hodně štěstí při zbavování se platonické lásky, pokud se jí však zbavit nechcete, tak si ji řádně vychutnejte ;) Já si svých platonických lásek vážím, řekla bych, že můj život obohatily :)