Láska je smysl našeho života a jeho jediný cíl.

Nevyrovná se

4. května 2012 v 22:31 | Simča |  Básničky
Ani veškeré peníze
na celičké planetě
nevyrovnají se přemíře
lásky na citové paletě.

Ani všechna tajemství
skryta v hloubi moří,
nevyrovnají se šílenství
a citu, co na svět se noří.

Ani všichni básníci
ani láska Romea a Julie
nevyrovnají se citu dívky toužící,
dívky, která Tě z celého srdce miluje.

Ani všechna zloba,
jež světu vládne,
nezlomí má slova
a cit?
Ten nikdy neuchřadne.
 

Samantha - 3. část

2. června 2011 v 0:03 | Simča |  Příběhy o lásce
"Jste v pořádku, slečno?" Natáhl k ní záchranou ruku a pomohl ji znovu se dostat na nohy.
"Ano, mnohokrát děkuji. Zachránil jste mi život," vychrlila na něj Sam ještě v šoku.
"To je v pořádku, slečno. S touhle partičkou jsem se již setkal. Asi nejste zdejší, že?"
"Ne tak úplně."
"Ne tak úplně," zopakoval po ní a zasmál se. "Co to znamená?"
Sam nechtěla prozradit svůj původ, avšak v rychlosti ji žádná dobrá výmluva nenapadla.
"Bydlím poblíž a do města se moc často nedostanu a když ano, tak s rodiči."
On je pokývl a dále se v tom nepitval.
"Pojďte," chytl ji za ruku. "Zavedu Vás domů."
"Ne, to je v pořádku," bránila se Sam.
"Přeci Vás nenechám jít samotnou. Pořád to tu pro dívku jako Vy není bezpečné."
Sam na to chtěla něco namítnout, jenže pak si vzpomněla na chvíli, kdy po ní jezdily pracky těch ohavných mužů a odporem a hrůzou se otřásla, a tak poslušně následovala svého zachránce.
"Mimochodem jsem Adam," představil se.
"Samantha."
"Krásné jméno, jak pro princeznu."
Sam se jen křivě usmála.
"A když nad tím tak teď přemýšlím, myslím, že se princezna na zdejším zámku tak opravdu jmenuje. Ale nejsem si dočista jistý. Co myslíte?"
"Ano, jmenuje se tak," potvrdila Sam trochu rozechvělým hlasem.
"Jaká to náhoda," zasmál se Adam. "A kde že to vůbec bydlíte?"
Sam nečekala, že se k tomuto tématu vrátí tak brzy, ale bylo to čistě logické, jelikož jinak by bylo nesmyslné chodit jen tak po okolí pořád tam a zpátky.
"Je to těžké vysvětlit, zavedu Vás tam," Sam se snažila získat co nejvíce času. Usilovně přemýšlala, jak Adamovi něco nabulíkovat a co nejrychleji se nepozorovaně vrátit na zámek. Ale nemohla přijít ani na jednu kloudnou výmluvu.
Cesta utíkala poměrně rychle. Adam jí vykládal něco o zvycích místních lidí a o veselkách, které se o pátečních večerech konají. Byl vcelku vyjevený z toho, že Sam se ještě žádné nezúčasnila. Proto jí přátelsky nabídl, že by jednou mohla jít s ním. Vykládal o tom, jak se sejdou lidé z celého okolí, hraje hudba, pije se dobré pití a jí se dobré jídlo. Všichni jsou veselí, tancují a baví se. Sam hltala každé jeho slovo a téměř začala závidět celý život prosté venkovské děvečky. Vždyť ony mají všechno. Mohou si vybrat lásku a ještě k tomu zažijí nevídanou zábavu.
To ona se musí zúčastňovat nudných bálů, kde se všichni tváří neuvěřitelně vážně. Tančí se hudbu, kterou již Sam nemůže téměř ani vystát. Při tanci se člověk striktně musí držet pravidel a pokud se přešlápne, všichni na něho začnou divně koukat a něco si šeptat. Pomluvy - co jiného. Pak takového člověka všichni mají za nemehlo a nikdo s ním nechce tančit. Většinou se těchto bálů účastní lidé staršího věku, ti vypadají ještě znuděněji než ona a za celý večer se někteří z nich neusmějí ani jednou.
Proto ji Adamovo vyprávění připadalo tak magické. Své nadšení dala až příliš najevo. Adamovi to však očividně nevadilo a byl rád, že Sam může i v budoucnu znovu pomoci.
Když už se ocitli před branami zámku, již nebylo úniku, avšak Sam se přeci jen po cestě povedlo vymyslet si mýmluvu.
"Tak tady bydlím."
Adam si ji změřil podezíravým pohledem.
"Pracuji jako služebná pro princeznu," pousmála se Sam.
"A já už si začínal myslet, že Vy sama jste princezna!"
Sam se zašklebila a zamumlala něco ve smyslu, že to je opravdu vtipná myšlenka. S Adamem se domluvili, že si pro ni přijde v páteční večer, aby Sam konečně zažila pravou zábavu.
Když Adam odcházel, Sam si ho zvláštně prohlížela a i když byl již za obzorem, pořád se dívala na místo, kde zmizel.
Nevěděla, proč mu lhala, ale myslela si, že to bylo správné. Kdo ví, jak by se k ní choval, kdyby se opravdu dozvěděl, že je princeznou. Jistě by ji na žádnou zábavu nepozval a ona se by na zámku ukousala nudou.

Samantha - 2. část

4. května 2011 v 22:27 | Simča |  Příběhy o lásce
V noci nemohla vůbec spát, převalovala se z místa na místo. Přemýšlela o své budoucnosti. O svém životě po boku Charlese. Pořád si to nedokázala představit a přitom se ten den, kdy budou navěky spojeni, blížil mílovými kroky. Nechtěla dopadnout jak její matka. Ta sice tvrdila, že má jejího otce ráda, ale šlo na ní poznat, že je s ním jen z povinnosti. Jistě že ho určitým způsobem měla ráda, chovala k němu úctu, respektovala ho, ale nikdy do něj nebyla zamilovaná. Sam přišlo líto života její matky a nahrnuly se jí slzy do očí. Nechtěla tak dopadnout. Nechtěla.
Jenže z této situace nebylo úniku. Rodiče by jí nedovolili svatbu odložit a ona neměla na výběr. Věděla, že ji k tomu tak či onak donutí a pokud to nechá zajít tak daleko, že najednou bude stát před oltářem, již nebude cesty zpět. Oni ji přinutí říct ANO za každou cenu. Záviděla chudým vesnickým děvečkám, které měly právo na lásku. Snad neměly tolik drahých šperků, krásných šatů a přepychu kolem sebe jako ona, ale měly něco mnohem cennějšího - svobodu volby. Jenže ona se narodila jako princezna a tuhle možnost neměla. Byla jí sprostě upřena.
Snad by se jednoho dne mohla do Charlese zamilovat, snad by se jí to mohlo povést i do jejich svatby, ale co když se jí to nepodaří nikdy v životě? Její hlava byla přeplněna obavami a ona ne a ne upadnout do říše snů.
Charles neměl žádné starosti, netrápilo ho to, nechtěl od života nic víc. Byl spokojený s tím, že bude mít nevěstu, rozšíří se království jeho rodičů a až přijde čas, nastoupí na trůn. Ona bude muset celý život stát po jeho boku, usmívat se na něj, být milá a předstírat lásku. Potom mu zplodí děti, které určitě bude mít radši více než jeho.
Sam však tak moc toužila po lásce, že nechtěla čekat na tu, kterou matka chová ke svým dětem. Vždyť ta je úplně jiná než ta, kterou lidské srdce dokáže chovat ke svému partnerovi. Ona však neměla právo ji zažít.
Rozhodla se, že to nenechá jen tak. Pokusí se něco vymyslet. Ale ne dnes. Dnes už je příliš unavená. Začali se jí klížit víčka a ona se konečně oddala sladkému snění.
***
Vybrala si nejobyčejnější šaty a vydala se pryč ze zámku. Za hradbami si na hlavu nasadila kapuci a pokračovala dále do města. Cesta tam byla vcelku dlouhá a únavná, ale Sam to neodradilo.
Když se konečně dostala na kraj města, byla celá nadšená. Na louce si hrály děti, o kus dále se pásly krávy a ovce. Čím hlouběji se dostávala, tím více lidí potkávala. Někteří pracovali, jiní si jen tak povídali. Sam byla ze všeho neskutečně unešená. Nikdy nebyla sama ve městě. Občas tudy v kočáře projížděla s rodiči, ale nikdy se nezastavili, aby si okolí pořádně prohlédli, popřípadě si s nikým povykládali.
Sam se dostala až na místní trh, kde farmáři prodávali své ovoce, zeleninu a ostatní věci. Sam měla u sebe pár zlaťáků, tak se rozhodla ke stánkům podívat blíže. Koupila si pár čerstvým jahod a s chutí je spolykala. Ačkoliv chutnaly úplně stejně jako ty ze zámku, Sam připadaly mnohem lahodnější.
Obchodníci na ni pokřikovali, ať se jde podívat k jejich stánku a lákali ji speciálními nabídkami. Sam nevěděla, kam se má podívat prvně. Už chtěla jít k jednomu, který prodával ručně pletené výrobky, když tu ji někdo uchopil za ruku.
"Slečno, mám tu pro Vás speciální nabídku," zaskřehotala stařena a usmála se, až šlo vidět, jak ji chybí pár zubů.
"Pojďte se mnou," pokračovala.
Sam se trošku zalekla, ale přišlo jí stařeny líto, a tak ji následovala. Stařena kráčela pomalu a zbytečně své kroky natahovala, vzdalovala se od trhu a zašla do jedné postranní uličky. Sam za ní šla poslušně jako ovečka. Po chvíli se stařena konečně zastavila a na dívku se s úšklebkem obrátila. Sam zahlédla, jak se odněkud z poza staré ženy vynořil muž a začal kráčet směrem k ní.
Nyní ji došlo, že dobrovolně vstoupila do léčky. Chtěla se vydat na útěk, jenže když se otočila, spatřila, že za ní stojí další postava. Začínala ji pohlcovat panika a nadávala si za svou hloupost.
Ohavné pracky toho jednoho ji uchopily a ona vykřikla. Tu k ní přiskočil ten druhý a zakryl jí ústa.
"Rychle, prohledejte ji," nabádala je stařena a muži ji začali šacovat.
Sam se marně bránila, ale oni byli v převaze a navíc mnohem silnější než ona.
"Slečna je bohatá," prohlásila stařena, když muži vytáhli z jejích kapes nemalý obnos peněz.
Sam najednou kousla muže do ruky a z jejich úst vyšla zoufalá prosba o pomoc.
"Hlupačko, nikdo tě neuslyší. Vezměte i její šaty, vypadají draze" zasmála se stařena a nabádala muže, ať v jejím okrádání pokračují.
Sam se nahrnuly slzy do očí a myslela na nejhorší. Když už téměř omdlela, najednou ucítila, jak ji muž pustil.
Než se vzpamatovala, zjistila, že oba muži, kteří ještě před chvíli drželi, leží v bezvědomí na zemi. Stařena se krčila v koutě a prosila o slitování.
"Jdi a ať tě tu už nikdy nevidím, nebo to nedopadne dobře!" Pohrozil stařeně neznámý muž. Náhle se pohnul a udělal krok směrem k Sam...
 


Drake - 1. část

4. května 2011 v 21:39 | Simča |  Drake
!!! UPOZORNĚNÍ - TENTO PŘÍBĚH NENÍ O LÁSCE, ALE O NÁJEMNÉM VRAHOVI !!!

Drake s nejistotou pohlédl na muže a pořádně si ho prohlédl. Knírek, robustnější postava, tmavé rozcuchané vlasy a velké vykulené oči - ano, byl to on.
Už byl tak blízko. Tato cesta byla opravdu vyčerpávající. Ačkoliv byl jedním z nejlepších v oboru, tohle bylo i na něho příliš. Tento rok se mu vůbec nezamlouval. Tolik náročných cílů.
Muž se pohnul a kráčel směrem na trh. Drake ho opatrně následoval. Snažil se na sebe neupoutávat pozornost, avšak to nebylo ani zdaleka tak snadné, jelikož mu tato doba nijak nesedla a on sem nezapadl. Nebylo to jeho oblečením, to působilo naprosto přirozeným dojmem, taky si na něm dost dal záležet, ale něco na něm bylo velice zvláštního. Sám si to nedokázal zprvu připustit, ale chvílemi zjistil, že na něj lidé podezíravě koukají. Snažil se být v klidu, ale přeci jen občas podlehl nervozitě.
Pomalu se prodíral mezi lidmi a blížil se k muži. Ostře ho pozoroval a doufal, že dnes mu neunikne jak včera.
Včera, to byl velice smolný den. Už ho skoro měl, když tu se odněkud vynořil malý klučina a začal na něj volat: "Tati." Draka to vyvedlo z míry a na chvíli zaváhal, a pak už bylo pozdě. Chtěl to udělat, ale věděl, že klučina není na seznamu a on na to nemá právo. A tak kolem muže s dítětem prošel se sklopenou hlavou. Moc dobře si však všiml, že dítě ho zaregistrovalo a bojácně se ke svému otci přitisklo. Jak dojemné. V něm to však nevyvolalo žádné pocity. Nemohl si je totiž dovolit.
Dnes, stál tu, v přelidněné ulici. Věděl, že ještě nepřišla jeho chvíle, ale vyčkával. Jeho terč zamířil za obchodníkem a chvíli se s ním o něčem bavil. Když už to vypadalo, že jejich konverzace je u konce, obchodník muže chytl za rukáv a něco mu pošeptal. Mužova již obrovská kukadla se ještě více rozšířila a jeho vlasy se třepaly společně s jeho přikyvováním. Obchodník se dal do kroku a muž ho následoval. Nebyl jediný, i Drake se dal do pohybu.
Dvojice zabočila do postranní ulice a zde oba zašli do dost starého a polorozpadlého domu. Drake se skrčil za rok a pozoroval východ. Bylo to opravdu na dlouho. Uplynula půl hodina a on už to pomalu vzdával, když v tom z budovy vyšel jeho terč. K Drakově štěstí se vydal dále temnou uličkou a mířil na kraj města.
Nyní nadešla jeho chvíle, nadechl se a zkontroloval, zda je dýka na svém místě. Ano, dýka. Nic nesmělo být nápadné. Jindy by použil nejmodernější vybavení, ale lidé nesměli mít podezření. Vše muselo být přizpůsobeno době.
Drake se dostal již jen pár kroků za muže, rozhlédl se okolo, nikde nikdo, ulice zela prázdnotou. Nahmatal dýku a pevně ji stiskl. Velice potichu ji vytáhl a dále se plížil za mužem. Ještě jednou zkontroloval okolí a pak ji bleskově zabodl do mužova hrdla. Druhou rukou mu chytl ústa, aby nevyšla nadarmo ani hláska, která by na něj mohla upozornit.
Muž se po chvíli skolil k zemi, jeho srdce přestalo navěky bít. Drake mu urychleně prohrabal kapsy a odsud sebral pár mincí a jiných drobností, aby to vypadalo jako obyčejná krádež. Pak si nasadil na hlavu kápi a vydal se směrem do lesů.
Přemýšlel, kde dnes složí hlavu. Včera byl nucen spát ve staré stodole, jen tak tak se ráno stihl vytratit, než do ní vstoupil farmář. Dnes to nechtěl riskovat, jelikož zítra ho čekal další náročný den. Nechtěl na to ani pomyslet. Velice nerad totiž bral život ženám.

Samantha - 1. část

2. května 2011 v 0:18 | Simča |  Příběhy o lásce
Samantha, zkráceně Sam, jak jí všichni říkali, klečela u řeky a pletla si věneček z pampelišek.
"Sam, víš, že se máma bude zlobit, když si ušpiníš šaty," zakňourala její mladší sestra.
"Nelámej si hlavu, Kate," usmála se na ni Sam a dál se pustila do pletení.
Malá Kate se bojácně k Sam přiblížila a rozhlédla se kolem. Když usoudila, že je vzduch čistý, odhodlala se také posadit do trávy a začala trhat pampelišky.
Když Sam dokončila věneček, pohladila malou Kate a nasadila jí ho na hlavu. Dívka se usmála a radostně si začala broukat známou písničku.
"Sam, Kate, kde jste?" Ozvalo se odněkud z dálky.
Dívky se na sebe spiklenecky podívaly, chytly se za ruce a začaly utíkat pryč směrem k lesu. Tam se schovaly do keře a vzájemně se držely za ústa, aby nevydaly žádný zvuk.
"Dneska nás nemá šanci najít, tohle je opravdu dobrá skrýš," zamumlala jedenáctiletá Kate.
"Děvčata, no tak, opakovaný vtip již přestává být vtipem," marně se vztekala jejich komorná.
"Já si to nemyslím," šeptla Kate a Sam přikývla.
Dívky se ještě chvíli skrývaly a hrály svoji podivnou hru, avšak když už komorná začala být opravdu zoufalá, rozhodly se zmírnit její utrpení a vynořily se. Komorná Nina byla opravdu nadšená, že je vidí, avšak na oko se zlobila.
"Tohle mi už prosím nedělejte, víte, co by se stalo, pokud byste se ztratily." Tuhle větu opakovala pořád dokola.
"Princ Charles na Vás čeká ve Vašem pokoji," upozornila Nina Sam.
Sam z této informace nebyla vůbec nadšená, ale přesto se na služebnou usmála a pokojně ji následovala. Malá Kate cupitala za sestřinou sukní a přitom se sem a tam sehnula, aby utrhla nějakou pěknou květinu.
* * *
Sam nebyla vůbec ráda, že Charlese vidí. Nejraději by ho již nikdy v životě nespatřila a to si ho měla za pár měsíců vzít a strávit s ním celý život. Povzdechla si. Svět je opravdu nespravedlivý.
"Rád Vás vidím, Sam," Charles pohotově vstal ze židle, aby uvítal svou princeznu a jeho nadcházející manželku.
"Já Vás také, Charlesi."
"Jak jste se dnes měla?"
"Jako obvykle. Byla jsem na louce, trhala květiny, nic zajímavého. Vy?"
"Mám nového koně, je vcelku nevybouřený, snažil jsem se ho zkrotit, ale řeknu Vám, je to panečku oříšek."
Sam se usmála a pak zavládlo ticho.
Když si nemají nyní co říci, co si pak budou povídat celý život? Sam nad touto myšlenkou již nechtěla uvažovat, a tak se snažila myslet na něco jiného, ale šlo to opravdu těžce.
Charles nervózně přešlapoval a nejistě po ní pokukoval. Tohle bylo teprve jejich třetí setkání. Jejich rodiče jim domluvili svatbu na den Samanthiných osmnáctých narozenin. Byl to vcelku moudrý krok na spojení dvou království.
Poprvé Sam prince Charlese zahlédla jen chvilku, takže se snad neviděli ani pět minut a stihli si říci jen pár zdvořilých frází. Podruhé jejich setkání bylo mnohem delší. Nejprve poobědvali s rodiči a pak šli na procházku do zámecké zahrady, okolo se však pořád někdo motal a vyrušoval je, takže si toho nepověděli o nic více než poprvé. Spíše se na sebe jen usmívali a občas prohodili něco o krásných květinách či počasí. Dnes vlastně poprvé byli spolu dočista sami.
Sam se mu najednou upřeně zadívala do očí a pořádně si ho prohlédla. Charles vůbec nevypadal nějak špatně. Měl tmavě hnědé vlasy a oříškové oči. Charles pohledem ucukl a zadíval se z okna.
"Co byste říkala na procházku?" Navrhl a ona přikývla, a tak tedy vyšly ze zámku.
"Když jsem byla malá, tak tady stál strom a hrávala jsem si na něm, jenže tatínek si myslel, že je to moc nebezpečné, tak ho nechal pokácet," promluvila Sam po pár minutách, kdy už ticho začala být opravdu neúnosné.
"To mě mrzí, já jsem téměř celé dětství strávil v korunách stromů, kolikrát jsem měl odřená kolena a s brekem jsem přišel domů. Ale otec měl za to, že alespoň ze mě vyroste silný a statečný muž, takže mě v tom ještě podporoval."
"To Vám závidím, já jsem měla dovoleno dělat jen holčičí věci jako česat panenky a podobně. Opravdu nudné. Občas jsem ale utíkala a různé zákazy jsem porušovala. A nemyslím si, že by mi to bylo nějak ke škodě. Alespoň byl život na zámku snesitelnější. Všechny ty služebné, co se vždy motaly kolem, člověk nikdy neměl žádné soukromí."
"Jednou jsem si s jedním vesnickým klukem prohodil oblečení a služebné ho dovedly do zámku místo mě. Byly jsme ještě děti a on mi byl opravdu podobný. Přišlo se to, až když mě přišla navštívit matka a uložit ke spánku. S hrůzou zjistila, že v posteli leží úplně jiné dítě. To bylo povyku. Taky jsem dostal pěkně vynadáno."
"Vidím, že ani jeden z nás nebyl andílek."
"To rozhodně ne, jestli naše děti budou po nás, to budeme mít tedy starostí."
Tohle téma jí opravdu nebylo příjemné a nechápala, jak on může o jejich společné budoucnosti mluvit s takovým ledovým klidem.
"Vás to nijak netrápí?"
"Co," nechápavě na ni pohlédl.
"Že se musíme vzít."
"Vy nechcete?"
"To jsem neřekla, neberte si to osobně, jen… vůbec se neznáme a je to všechno tak narychlo."
"Ale tak to chodí, rodiny se spojují, aby se rozšířilo království…"
"Ale co láska?"
"Rodiče mi odmalička tvrdili, že neexistuje, prý si to vymysleli vesničané."
"Tomu nevěřím, vím, že existuje."

Jak se zbavit platonické lásky?

21. dubna 2011 v 20:15 | Simča |  Moje myšlenky
love

Dříve jsem neznala recept na tuhle tajemnou sílu a ani dnes nemohu říct, že bych přesně věděla, co je proti ní účinné. Mohu vám jen povědět, jak jsem se z ní "otřepala" já.

Netrvalo to minutu, hodinu, den, měsíc a bohužel ani rok. Byl to vcelku dlouhý proces pomalého zapomnění, kdy jsem se snažila žít svým vlastním životem, na něho nemyslet, zamilovat se do někoho jiného, najít lásku.

Mohu říci, že již se mi to plně povedlo, vlastně už je to trošku delší dobu. Kdybyste mi však dříve řekli, že ho jednou dostanu ze srdce, nevěřila bych vám. Nevěřila jsem totiž sama sobě, že se mi to povede. Samozřejmě jsem na něj nezapomněla úplně, stejně tak nezapomenete na svého nejlepšího kamaráda z dětství, jen jsem lásku k němu dokázala vyhnat z mého srdce. Dnes z ní zbyla jen milá vzpomínka. Již necítím lítost ani jiné pocity, snad jen melancholii, když si na svou platonickou lásku vzpomenu.

Už je to pár let od té doby, co jsem ho naposled spatřila. Zamilovala jsem se do něj postupně a vysnila jsem si ho k obrazu svému. Ve skutečnosti, když nad tím dnes přemýšlím, jsem se zamilovala do někoho, kdo neexistoval. Ačkoliv jsem o něm něco věděla, rozhodně to nebylo dostačující na to, abych ho dočista poznala. Ale teď nejde o mé pocity tehdá, asi je všichni moc dobře znáte, ano, vy, kteří jste trpěli či trpíte platonickou láskou.

Jde o to, že jsem se snažila zbavit tohoto křehkého citu, snažila jsem se na něj nedívat a nemyslet, avšak svému srdci neporučíte, takže občas přeci jen zvítězilo a mě jen trápilo. Tím, že jsem ho viděla poměrně často (téměř každý den), se tohoto citu jednoduše nedalo zbavit. Byl to takový vnitřní boj, který jsem věděla, že nemám šanci vyhrát. Ačkoliv jsem pak potkala jednoho kluka, který byl později mým přítelem, stejně jsem si občas vzpomněla na svou platonickou lásku. Myslela jsem si, že se jí dokážu zbavit, když budu ve vztahu. Na začátku pořád vnitřní boj probíhal, pak jsem ale dospěla k závěru, že jsem se ho zbavila, to jsem se ale šeredně pletla. Když to v mém vztahu začínalo pomalu skřípat a já začala být nespokojená, vracela jsem se v myšlenkách k mé dávné platonické lásce. Nebylo to snad už ani kvůli tomu člověku, jeho tvář se lehce z mysli vytratí, když ho nějakou tu dobu, třeba pár let, nevidíte. Ale jde o ten pocit, který víte, že jste kdysi zažívali a ten se dá poměrně lehce vrátit.

Prostě jsem marně hledala lásku a když se veškerá láska vytratila z mého srdce z neúspěšného vztahu, tak jsem se ji mermomocí snažila získat jinde. Nyní mi to přijde vcelku bláznivé, ale bylo to tak. Také mi připadá dokonce bláhové i to, že jsem se dokázala tak lehce zamilovat a tak těžce se z toho dostávala. Čím je člověk starší, tak svět vnímá jinak, avšak i když jsem teď možná rozumější, se srdcem jde pořád těžce bojovat, naštěstí je nyní plně na mé straně.

Nevím přesně, kdy jsem se své platonické lásky zbavila, vím, že nyní už tu se mnou není. Už nemyslím s láskou na svou platonickou lásku a možná už jsem na ni s láskou nemyslela ani předtím, kdo ví. Vím, že když někdo nyní vysloví jeho jméno, už ve mě nezatrne, ani když hraje jeho oblíbená kapela, nic při těchto písních necítím. Pocity ve mě vyvolává pouze hudba, kterou mám ráda já.

Odpověď na otázku, jak se zbavit platonické lásky, je v několika následujících bodech:
1) Musíte sami chtít
2) Určitě vám pomůže ten nejlepší pomocník - tedy čas, čím méně svou platonickou lásku uvidíte, tím lépe, ačkoliv je to možná náročné a v některých případech to není ani reálné, například když je to váš spolužák či kolega v práci. U spolužáka víte, že škola někdy skončí a vaše cesty se rozejdou, ale u kolegy? Ve stejné práci můžete pracovat třeba celý život.
3) Musíte si najít jinou osůbku, které dáte celé své srdce, či pro začátek alespoň jeho část. S touto osůbkou musíte být šťastní a snažit se ji milovat ze všech sil. V nešťastném vztahu se totiž jen těžce platonické lásky zbavuje.
4) Zkuste rozumně uvažovat a uvědomit si, proč svou platonickou lásku milujete.
5) Vím, že vaše platonická láska samozřejmě nemá žádné chyby. Ale přeci jen, pokud by se naskytla chvíle, kdy růžové brýle odhodíte, zkuste je najít.
6) Snažte se na něj/ni co nejméně myslet, zaměstnávejte sebe i svou mysl jinými činnostmi.
7) Hlavně žijte svým vlastním životem, kterým jste žili do té doby, než jste ho/ji potkali, a neutápějte se v slzách.

Je nás více, co to prožili, proživají a prožívat budou. Nikdy v této situaci nebudete sami a určitě je tu mnoho lidí, kteří si s vámi o tom rádi promluví.

Ještě bych mohla poradit, ať třeba zkusíte psát, já si vymýšlela své vlasntí příběhy, do kterých jsem zasadila hlavní postavy, které s mou platonickou láskou neměly nic společného. Místo abych prožívala svůj život a cítila svou platonickou lásku, pohrávala jsem si s knižními vztahy. Tam dvojici můžete dát dohromady a radovat se z jejich štěstí, či je trápit a utěšovat se tím, že někdo je na tom hůře než vy.

Přeji všem hodně štěstí při zbavování se platonické lásky, pokud se jí však zbavit nechcete, tak si ji řádně vychutnejte ;) Já si svých platonických lásek vážím, řekla bych, že můj život obohatily :)

Pravou lásku si za peníze nekoupíš

20. dubna 2011 v 22:58 | Simča |  Příběhy o lásce
Kráčela po ulici prozářené horkým letním sluncem. Usmívala se na celý svět a nejraději by začala tancovat. Zelené šaty vály ve větru a ona si je občas lehce urovnala.

Něžným pohybem si upravila vlasy, které jí cuchal nemotorný vítr. Zastavila se a počkala, až projedou všechna auta, aby mohla překročit silnici. Po pár krocích se ocitla na kraji města. Potkávala mnoho turistů, od celých rodinek po zamilované páry, pečlivě si všechny prohlížela a přemýšlela nad tím, jaké jsou jejich životní příběhy. Přešla zalidněné město a dostala se na klidnou ulici, kromě ní tu byl na jejím konci jen jeden muž, který se loudal pomalým, avšak jistým krokem. Když byl blíže, prohlídla si ho a všimla si, že má vcelku příjemné rysy, pak odvrátila zrak a chtěla pokračovat ve své chůzi dále, tu se však na ni muž upřímně zadíval a jemným hlasem na ni promluvil:

"Promiňte, slečno, že Vás otravuji, ale nevíte, kde tu dobře vaří?"
"To opravdu netuším, moc sem do restaurací nechodím, ale co jsem tak slyšela, tak v Princi prý mají dobrá jídla," omluvně se usmála.
"Název nezní špatně. A když už jsme u toho, nemáte hlad, na něco bych Vás pozval. Mimochodem, já jsem Petr."
"Nikola, těší mě. Avšak bohužel Vás musím zklamat. Aby totiž nedošlo k nějakému omylu, tak mám přítele, takže musím Vaše pozvání odmítnout."
"To se omlouvám, rozhodně jsem na Vás nechtěl nic zkoušet. Chtěl jsem Vám jen oplatit to, že jste mě zachránila. Mám už totiž hlad jako vlk a marně jsem hledal místo, kde bych něco zakousl."

Nikča ještě chvíli něco namítala, ale pak se nechala tím šarmantním mužem přemluvit. Nakonec toho vůbec nelitovala, jelikož se dobře najedla a Petr byl vcelku milá společnost a dobře se s ním vykládalo.
Když po hodince vyšli z restaurace, Nikča mu za všechno poděkovala a doporučila mu pár pěkných míst ve městě a jeho okolí, které stojí za to k shlédnutí. Petr vše mlčky vyslechl a pak ji poprosil, jestli by mu nedělala průvodce. Nikča prvně odmítla, ale ten muž měl opravdovou přesvědčovací schopnost, takže s ním nakonec ještě strávila další dvě hodiny povídání a procházení po městě.

Nakonec ji Petr doprovodil až domů a požádal ji o telefonní číslo, či další schůzku další den. A Nikča najednou byla na vážkách. Byl to opravdu milý muž, jenže svého přítele Roberta opravdu milovala a věděla, že jí by se také dvakrát nelíbilo, kdyby on strávil pár dní s nějakou cizí dívkou. Ona však věřila sama sobě a věděla, že by neudělala nic, co by Roberta zranilo. Přeci jen nedělala nic špatného, za co by se měla stydět. A tak tedy po krátké chvilce přemýšlení vše odmítla a přátelsky se s ním rozloučila podáním ruky.

Jenže, co netušila, bylo to, že milý Petr je neodbytný a jen tak lehce se nevzdává. Takže druhý den se kolem jedné rozdrnčel zvonek. Petr, celý usměvavý, se jí snažil vylákat ven tím, že se jí snažil přesvědčit, že jí stále mnoho dluží za včerejšek. Nikča prvně jen marně záporně vrtěla hlavou a odmítala, jenže jemu se nedalo říct ne několikrát za sebou, protože on se uměl tak zatvářit smutně, že by mu ten smutek člověk dokonce věřil.

A tak se Nikča převlékla, ani se nelíčila, a rychle vyšla ven. Petr již na ni čekal u naleštěného auta, Nikča se ve značkách moc nevyznala, ale tohle vypadalo pěkně draze. Petr jí galantně otevřel dveře a pak on sám nastoupil. Zeptala se, kam jedou, ale on jí řekl, že je to překvapení. Ona tedy pokrčila rameny a nechala to vše na tomto záhadném muži. Po cestě se Petr rozvykládal o své práci, avšak ona mu téměř nerozuměla ani slovo. Snad na ni chtěl udělat dojem, jelikož to jediné, čemu rozuměla, bylo to, že on rozhodně neměl hluboko do kapsy, avšak to ji vůbec nedojímalo a její nezájem o jeho bankovní konto nebyl hraný.

Po půlhodině cesty dojeli do jednoho velkoměsta. Petr po dalších patnácti minutách zastavil. Vydali se rušnou ulicí, ona se znovu dotázala, kam mají namířeno, avšak on na ni jen spiklenecky mrkl a mlčel. Uplynulo dalších pár minut cesty a tu se oba ocitli před jednou z nejluxusnějších restaurací ve městě. Ceny tu byly tak vysoké, že to, co zde člověk nechá za menu pro dva, by snad neutratil za jídlo ani za celý měsíc.

Nikča se v duchu zhrozila, že on chce jít zrovna sem. Za prvé nebyla na to oblečená a za druhé, také na to neměla peníze a i když věděla, že on by se určitě ochotně nabídl, že tučný účet zaplatí, tak to stejně odmítala. Svou myšlenku brzy sdělila nahlas i jemu, jenže ten nad tím štědře mávl rukou a odvětil, že to pro něj nic není. Jelikož to byla dívka bojovná a často říkala přesně to, co si myslela, vyslovila nahlas i další myšlenku.

"Je to od Tebe opravdu milé, ale tohle opravdu nemohu přijmout. Nikdo nedělá nic takového pro druhého z dobrého srdce. A jak už jsem Ti řekla, jsem zadaná."
"Zadaná … " zopakoval po ní. "A kde že je teď Tvůj přítel?"
"Odjel na týden za prací."
Petr na to nic neřekl a jen si ji zvídavě prohlédl.
"Jsi opravdu milý, ale já nehledám nic víc než kamaráda."
Petr přikývl, jako by tím chtěl říct, že to plně chápe, ale pak se znovu pohroužil do ticha a vypadalo to, jako by nad něčím usilovně přemýšlel.
A tak vedle sebe stáli na ulici, kolem nich procházeli lidé, ozýval se smích a kdesi v dáli usilovně troubila auta.
"Jak už jsem předtím řekl, chci ti jen oplatit ten včerejšek. Jako přátelé," křivě se usmál, aby zakryl zklamání.

Po dalším dni stráveném s ním se znovu loučili, ačkoliv se ji stále marně snažil okouzlit nejen svým šarmem, ale i bohatstvím, stejně se mu to nepovedlo. Také se jí pořád dokola pokoušel rozesmávat, to se mu tuze dobře dařilo. Tu, když se na něj vřele usmívala a sotva lapala po dechu, zvážněl a nahnul se nad ni a pokusil se jí políbit. Ona však prudce ucukla a odstrčila ho od sebe. V její tváři se objevil výraz rozčílení. Rozzlobeně otevřela dveře od auta a chtěla vystoupit, on ji však uchopil za paži a začal se dlouze omlouvat. Nikča se po chvíli uklidnila a krotce se na něj podívala.

"Ještě jednou se omlouvám. Nerozumím tomu, co je špatně? Copak ti nejsem sympatický?"
"Cože?", nyní nechápala ona. "Jsi sympatický, ale už jsem Ti přeci řekla, že mám přítele, kterého moc miluji."'
"Co ho … ?"
"Miluji ho, je pro mě to nejcennější na světě … "
Nevěřícně na ni zíral a chvíli nebyl schopen slova.
"Ale on Ti nebude moci nikdy zajistit to, co Ti nabízím já, se mnou bys byla šťastná."
"To se pleteš, možná mi nebude moci poskytnou luxusní restaurace, drahé dovolené a nablýskaná auta, ale za to mi může nabídnout lásku a to je pro mě mnohem důležitější. Lásku, důvěru, věrnost … Co vůbec hledáš Ty? Dívku, která Tě bude milovat kvůli Tobě, či penězům, nebo snad jen někoho na pobavení?"
Její upřímnost ho na chvíli znovu vyvedla z míry, pak se ale vzpamatoval, její otázku však ignoroval.
"Jsi jiná než ostatní."
"Je více takových jako já," pousmála se. "Přeji Ti, ať na nějakou takovou natrefíš a jsi s ní šťastný."
Pak vystoupila z auta, aniž by jí Petr bránil. U domovních dveří se ještě zastavila a mávla mu na rozloučenou a pak už jen pozorovala, jak jeho auto mizí v zatáčce.
Večer pak blaženě a unaveně usnula s myšlenou na milovaného Roberta …

Dva osudy

20. dubna 2011 v 22:53 | Simča |  Básničky


Školka

Jsi ještě malý kluk,
s ostatními hraješ si v koutě,
křičíte, děláte pořádný hluk.
Já sleduji Tě nehnutě.

Jsi ještě malá holka,
s ostatními hraješ si v rohu,
jsme děti, tohle je školka,
avšak přesto Tě políbit chci - mohu?

Základní škola

Sedím tu před tebou v lavici,
Ty pozoruješ má záda,
nedokážu ani spočítat rovnici,
protože Tě mám ráda.

Koukám na tvé jemné vlasy,
nedokážu se na nic soustředit,
bohužel nevím, že se naše trasy
mohou brzy rozdělit.

Střední škola

Marně všude lásku hledám,
na ulici, v dopravním prostředku,
pak když se jedné poddám,
nezůstane to bez následků.

Jedna přítelkyně, druhá,
srdce mi všechny lámou,
s tou třetí je děsná nuda,
proto je nyní jen mou známou.

Střední škola / Vysoká škola

Projdeme kolem sebe na ulici,
Ty s ní a já s ním,
smutné tváře, srdce truchlící,
že vše je špatně, vím.

Vyrostla jsi a já taky,
již jsme oba dospěli.
Přestal jsem věřit na zázraky
a na hodné dívky alias anděly.

Vysoká škola / Práce / Školení

Po zkoušce, perném dni,
na zastávku doběhnu.
Prosím, jen se na mě ohlédni,
ať Tvému pohledu podlehnu.

Po dalším únavném školení,
když zřím Tě, zbavíš mě žalu.
Uhasíš touhu a zastavíš bolení
slovy: "Buďme navždy spolu."

(báseň z 3. 9. 2010)

Stín

20. dubna 2011 v 22:46 | Simča |  Básničky

Pod lampou spatřím Tvůj stín.
Ach, jak ráda bych splynula s ním.

Lásko, smím?

Rychle, odpověz, než zmizí.
Pozdě, snad nebyl Tvůj ale cizí.
Už z Tebe pomalu šílím,
řekni, byl jsi to Ty, či se mýlím?

Jsi tu, nebo někde v dáli?
Copak si se mnou jen odlesky noci hrály?
Jsi tam za horami či tady,
jsem zmatená, nevím si rady.

Lásko, co je sen a co realita?
Byl to Tvůj stín, či jen levná duplicita?

(báseň je z 24. 8. 2010)
Lásko, sním?

Melancholie

20. dubna 2011 v 22:34 | Simča |  Moje myšlenky
Tak jsem se dnes tak melancholicky podívala zpět a vzpomněla si na to, jak jsem byla "malá", ráda jsem psala, plánovala si, jak až vyrostu, budu psát stále více, nikdy mě to nepřestane bavit. Avšak člověk v některé chvíli ztratí iluze, naděje, chuť a náhle zapomene ... A pak, když je zpět šťastný, je velice těžké si vzpomenout, jelikož tzv. dospělost z vás udělá přeci jen trošku jiného člověka, ačkoliv nechcete. Nové starosti, povinnosti, láska, vědomosti a hlavně zcela nový pohled na svět.
Avšak já jsem si řekla, že přeci jen mě psaní stále baví a ačkoliv možná nemám tolik času, chtěla bych se mu věnovat. Proto cca po roce přicházím s tím, že přeci jen pokračovat budu. :) Snad to někoho potěší a když ne, aspoň se zde vypíšu.

Kam dál